logo
Vítáme Vás v katalogu info-turistiky, ubytování a hotelových balíčku. Máme tu pro Vás mnoho možností v informacích jak o turistice, sportu, ubytování a mnoha dalších.

Úterý (12.12.2017)
SVÁTEK: Simona
ZÍTRA: Lucie

*** stranka

Informace budeme nadále postupně doplňovat a přidávat

 

Hora Svatého Šebestiána

HORA SVATÉHO ŠEBESTIÁNA

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 svobodné horní město Hora sv. Šebestiána, kraj Žatecký. V latinských textech Mons St. Sebastiani; v německých Sebastiansberg.

Sídliště, založené asi počátkem 16. století, bylo záhy povýšeno na město. Privilegiem z 1. dubna 1563 potvrdil je pak císař Ferdinand I. za město, Rudolf II. 1597 za horní svobodné město a zároveň mu dal znak, vlastně snad jen polepšil starší znamení.

Popis znaku: Polcený štít. Jeho pravá polovina je dělená. Horní pole je červené se stříbrným břevnem, dolní pole je zlaté a v něm jsou zkřížená hornická kladiva zelených barev, mlátek doleva navrch. Levá polovina štítu je červená a v ní sv. Šebestián vzpřímeně stojící u suchého kmene, k němuž je připoután dozadu zkříženýma rukama. V těle sv. Šebestiána je pět šípů. Vše je v přirozené barvě. Nad štítem je namalována červená arcivévodská koruna lemovaná hermelínem a vrcholící zlatým křížem.

Pamětihodnosti: kamenný znak města na čp. 2.

 


 

Chomutov

CHOMUTOV

Okresní město. Kraj Ústecký.

V latinských textech Comotavia; v německých Komotau.

První historická písemná zmínka o Chomutovu pochází z roku 1252. Dalších 250 let poté ve městě vládl Řád německých rytířů. Po roce 1411 převzal Chomutov český král jako město zástavní. Velkou ranou ve vývoji města bylo dobytí husitskými vojsky 15. března roku 1421. Nový rozvoj Chomutova nastal však na konci 15. a 16. století. Tehdy byla postavena v základech většina domů v historickém centru a do dnešních dob se zachovaly významné sklípkové klenby, zaklenutí děkanského kostela a sálů radnice - bývalého zámku a byla vztyčena také městská věž. Loubí měla většina domů na náměstí - dnes je zachován úsek v jižním průčelí náměstí. Mnoho domů mělo hodnotné pískovcové vstupní portály - zachován u domu U dvou medvídků v Revoluční ulici. Na počátku 17. století se Chomutov vykoupil a stal se svobodným královským městem. Slibný rozvoj města na obchodní trase byl přerušen třicetiletou válkou. Z hospodářského útlumu se město dostalo až v polovině 19. století s rozvojem těžby hnědého uhlí a ocelářského průmyslu. V roce 1846 bylo v okolí města 47 uhelných a v horách 21 rudných dolů. V Chomutově se postupně rozvíjely Mannesmannovy závody, které měly rozhodující význam pro formování města koncem 19. století a ve 20. století. Po roce 1870 zde vznikl významný železniční uzel se spojením na Cheb, Prahu, Ústí nad Labem, Chemnitz, Vejprty. Byly zde postaveny i další podniky - výroba hodin, klobouků, zbraní, porcelánu, které však do poloviny 20. století postupně zanikly. Na konci 19. století vznikly všechny významné budovy ve městě jako okresní soud a okresní hejtmanství, okresní nemocnice, městský park a městská parková dvorana - divadlo, obchodní domy a řada měšťanských obytných domů a vil. Bylo upraveno Kamencové jezero pro koupání, při něm vznikly kamencové lázně a lesní divadlo. Pro procházky měšťanů byly upraveny lesní cesty v horském údolí Chomutovky a byla vystavěna rozhledna na Strážišti - dnešní Partyzán. Na konci 19. století byl již Chomutov významným centrem průmyslovým i společenským. Období první Československé republiky a druhé světové války bylo poznamenáno konflikty mezi českým a německým obyvatelstvem. Poválečný vývoj po příchodu nových českých osídlenců se opět obrátil jednostranně k rozvoji průmyslu a hlavně hnědouhelných dolů v okolí města. Byly vybudovány nové obytné okrsky a v 70. letech došlo k faktickému spojení se sousedním městem Jirkovem. Dnes je Chomutov stále průmyslovým městem s perspektivou rozvoje nových odvětví, sídlo tradičních důlních podniků, ale i město zaměřené na rekreaci ať již ve městě na Kamencovém jezeře, nebo v blízkém okolí - v Krušných horách, na Nechranické přehradě a v Poohří.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná hradební zeď s cimbuřím o šesti stínkách s otevřenou branou se zlatými vraty s černým kováním. V bráně je vytažená zlatá mříž a pod ní je červený štítek se stříbrným českým lvem se zlatou zbrojí a jazykem. Nad hradbou stojí dvě rovněž stříbrné věže, každá s jedním velkým oknem a s cimbuřím o třech stínkách. Střechy jsou červené se zlatými makovicemi. Nad štítem je zlatá královská koruna.

Pamětihodnosti: raně gotický kostel sv. Kateřiny, pozdně gotický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie s přistavěnou Městskou věží (1584), jezuitský klášter a gymnázium (1591-1670), barokní kostel sv. Ignáce, radnice, sloup Nejsvětější Trojice.

 


 

Blšany

BLŠANY

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Krásný Dvůr a Milíčeves, kraj Žatecký. V latinských textech Flohen, Vlohen, Blsene, Blssano; v německých FIöhau.

Blšany se poprvé připomínají r. 1238. Městečkem se jmenují už ve 14. století.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná kvádrová hradební zeď s cimbuřím o sedmi stínkách s otevřenou branou s hnědými vraty a vytaženou zlatou mříží. Nad zdí vynikají dvě rovněž stříbrné, z kvádrů stavěné věže, každá s modrým oknem, cimbuřím o třech stínkách a s červenou špičatou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi je nad cimbuřím zlatý štítek, v němž je stříbrný šikmý pruh a na něm tři červené srdčité listy leknínové.

Pamětihodnosti: kostel sv. Michala, radnice.

 


 

Bohušovice nad Ohří

BOHUŠOVICE NAD OHŘÍ

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Doksany, část panství Hrdly, kraj Litoměřický. V latinských textech Busowicz, Bohusewicz; v německých Bauschowitz.

První zmínky o obci Bogušovců, jak byli starými letopisci první obyvatelé Bohušovic zváni, pocházejí z r. 1057 a 1131. Svědčí o tom listiny vydané Soběslavem, které jsou uloženy v archivu Olomouckém. Vedle nálezů cenných popelnic, objevených při výkopech pro stavbu dráhy a cukrovaru, je v Národním muzeu v Praze uložen jiný místní historický nález tzv. „bronzový meč bohušovský“. Obec a její okolí, krásná příroda v povodí Ohře s výhledem na České středohoří uspokojí návštěvníky v každém ročním období.

Popis znaku: V patě modrého štítu je stříbrné zvlněné dvouříčí a nad ním je stříbrný, z kvádrů budovaný most o dvou obloucích, který sahá až do poloviny štítu. Vrcholí čtyřmi širokými stínkami. Nad mostem vyrůstá stříbrný dvouocasý lev, vztyčený, se zlatou zbrojí, jazykem a korunou. V tlapách drží lev zlatou ostrev o třech sucích, připomínající někdejší vrchnost, klášter břevnovský.

Pamětihodnosti: kostel sv. Prokopa z r. 1716, dům čp. 75 - areál zemědělské usedlosti z poč. 19. stol., kaplička u čp. 20 se sochou Piety z 19. stol., kaple sv. Anny z 1. pol. 19. stol., pomník  J. Husa na náměstí z r. 1911, železniční most přes Ohři z r. 1848, dům čp. 1 - záj. hospoda z pol. 19. stol.

 


 

Březno

BŘEZNO

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Březno, kraj Žatecký. V německých textech Priesen.

Roku 1281 bylo Březno vesnicí, Jan z Lobkovic sjednal dne 20. 1. 1469 u krále Jiřího z Poděbrad výsady městečka, jež byly potvrzeny roku 1556 Ferdinandem I., r. 1570 Maxmiliánem II., roku 1579 Rudolfem II., roku 1784 Josefem II. Za císaře Ferdinanda I. dostalo městečko znak, který je v březenské kronice popsán takto: ,,na modrém štítě stříbrná hradba se stínkami a střískami, za níž stojí muž, brněný, vrchní částí těla nad hradbou vynikající an drží v pravici halapartnu.“ Dne 21. 7. 1784 potvrdil Josef II. březenským všechna dosažená privilegia a povýšil Březno na město.

Popis znaku: Na modrém štítě je do polovice sahající stříbrná, kvádrová hradební zeď s cimbuřím o pěti červeně krytých stínkách. Za cimbuřím vyrůstá ozbrojenec ve stříbrném brnění a spuštěném šalíři na hlavě. Je obrácen doprava, levicí se opírá o cimbuří, pravicí drží před sebou ostřím doprava obrácenou halapartnu.

Pamětihodnosti: sloup s ozdobnou hlavicí u čp. 163, barokní kostel (1739-1763), sochy na náměstí -  z r. 1698 P. Maria, z r. 1735 sv. Jan Nepomucký, z r. 1739 sv. Josef, dům z konce 18. století, empírová radnice z počátku 19. století.

 


 

Budyně nad Ohří

BUDYNĚ NAD OHŘÍ

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Libochovice - Budyně, kraj Litoměřický. V latinských i německých textech Budin.

Budyně sama se v písemných pramenech poprvé uvádí roku 1173. Tehdy druhý český král Vladislav I. si vyhradil příjmy z budyňského panství. Jinou zprávou je listina z r. 1218, která byla vydána na Budyni a v níž král Přemysl Otakar I. potvrzuje privilegia litoměřické kapituly. Další zpráva je z r. 1253, kdy probošt litoměřické kapituly přenechal rychtáři Ludolfovi, řečenému z Budyně, a jeho bratru Hermannu, řečenému z Porty, nějaké pozemky. Další zpráva o budyňském rychtáři je v listině z r. 1282. Mezitím se však v r. 1263 připomíná budyňský vladař Prosimír. Město tu však vzniklo až koncem 80. nebo začátkem 90. let 13. století za vlády krále Václava II. Je velmi pravděpodobné, že tehdy tu byl postaven i hrad. Od krále Václava II. získal Budyni dočasně biskup Bernard z Kamenice. Počátkem 14. století ji držela polská kněžna Griffina Sandžská. Když roku 1309 zemřela, navrátilo se panství budyňské zase královské komoře. Město Budyně se svým královským hradem hrálo v této době aktivní roli. To potvrzuje zpráva, že v říjnu 1310 sem přitáhl Jan Lucemburský a spojil se tu s oddíly pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Nějakou zradou získali odbojní páni i královskou Budyni, kterou pak král Jan za pomoci Pražanů v r. 1316 dobyl.

Popis znaku: Štít čtvrcený. V 1. a 4. modrém poli je zlatý zajíc ve skoku, ve 2. a 3. poli zlatém je černá kančí hlava s velkými tesáky a červeným jazykem. Ve 4. poli je před zajícem, pod jeho předníma nohama zlatý kříž.

Pamětihodnosti: vodní hrad, gotický kostel z 11. až 12. století.

 


 

 

Čížkovice

ČÍŽKOVICE

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

V pramenech se Čížkovice připomínají poprvé v roce 1276. Obec byla majetkově rozdělena na dvě nestejně velké části. Větší díl patřil klášteru sv. Jiří na Pražském hradě, v druhé části obce byla řada drobných šlechtických statků, jejichž majitelé vykonávali patronátní právo ke zdejšímu kostelu sv. Jakuba. Tvrz, která zde stála se v pramenech objevuje v roce 1389, kdy tuto část Čížkovic získal Kunata Kaplíř ze Sulejovic. Jeho rodu pak patřila až do konfiskace po bitvě na Bílé hoře. Klášterní panství v Čížkovicích bylo sekularizováno za husitských válek a císařem Zikmundem zastaveno Kaplířům, kteří se tak stali držiteli celé vsi. V roce 1623 byly Adamovi Kaplířovi ze Sulevic Čížkovice zkonfiskovány za jeho účast na stavovském povstání. Poté se zde vystřídalo několik majitelů. V roce 1655 dědil Čížkovice po své matce Anežce z Palantu, Gustav Adolf, hrabě z Varrensbachu, který v letech 1658-1665 nechal postavit barokní zámek. Po jeho smrti prodali dědicové v roce 1692 panství klášteru sv. Jiří. Po téměř třech stoletích se dostal statek zpět do rukou původních majitelů a stal se letním sídlem abatyší. Za vlády císaře Josefa II. byl klášter zrušen a majetek přešel pod správu náboženského fondu, který Čížkovice v roce 1819 prodal. Pak se zde střídali různí majitelé. Obec Čížkovice se rozkládá na úpatí Českého středohoří, na rozloze 705 ha.

Popis znaku: Stříbrno-modře dělený štít, nahoře červený heroldský kříž, dole položené červeno-zlatě šachované orlí křídlo.

Pamětihodnosti: barokní zámek.

 


 

Dubí

DUBÍ

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

Horní místo Dubí je zmíněno v letech 1494-1498. Součástí teplického panství se stalo v 16. století. Impuls ke značnému rozvoji Dubí dal Jan Jiří Marek Clary-Aldringen. Přes Dubí a Cínovec do Drážďan proudil vývoz obilí z Teplic a Saska. Silnice Dubí-Teplice byla dokončena v 18. století. Pamětní kámen „Französenstein“ připomíná Napoleonovu bitvu 30. 8. 1813. Počátky lázeňství se datují r. 1860 návštěvou továrníka Antona Tschinkela a jeho pozdějším setkáním s balneologem Josefem Loschnerem.

Popis znaku: V černo-zlatě polceném štítě vykořeněný dub opačných barev.

Pamětihodnosti: základní kámen ke kulturní památce Neposkvrněného početí Panny Marie byl položen v r. 1898. Druhou významnou kulturní památkou je kaple sv. Huberta ve Mstišově. V r. 1989 byla prohlášena kulturní památkou železniční trať Dubí-Moldava stavitele Ing. Tomáše Nowaka.

 


 

Duchcov

DUCHCOV

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Duchcov, kraj Litoměřický. V latinských textech Tockzaw, Tokcau, Ducczaw; v německých Dux.

Duchcov, město s devíti tisíci obyvateli, ležící na úpatí Krušných hor 8 km severozápadně od Teplic, poskytne svým návštěvníkům množství přírodních, historických, kulturních i technických zajímavostí. Historie Duchcova se odvíjí od konce 12. století, nejstarší písemný záznam o něm je z roku 1240. Tehdy je ještě nazýván „Tockczaw“. V roce 1460 český král Jiří z Poděbrad uděluje městu městský znak a městkou pečeť. v 15. století potvrzuje český král Vladislav Jagellonský městu jeho výsady. Třicetiletá válka město několikrát zpustošila, přivedla však do něj rod Valdštejnů. Ti se zasloužili o velký stavební rozvoj města včetně zámku a zámecké zahrady, iniciovali první pokusy s dobýváním hnědého uhlí. J. K. Emanuel z Valdštejnu přivedl v roce 1785 na duchcovský zámek známého filozofa, světoběžníka a dobrodruha Giacoma Casanovu. Ten zde v roli zámeckého knihovníka strávil posledních třináct let svého života a napsal zde své světoznámé Paměti. V druhé polovině 19. století se výstavbou nových úseků železničních tratí Duchcov stává důležitou dopravní křižovatkou. Dochází k rozvoji těžby uhlí a je zde otevřeno několik cihelen, slévárna, keramička a později sklárny. V druhé polovině 20. století mělo být město z velké části zbouráno a uhelné zásoby, nacházející se v jeho těsné blízkosti a pod ním, vytěženy. Nestalo se tak, město zůstalo zachováno a s ním i historické pamětihodnosti. Střed města byl prohlášen za městskou památkovou zónu a snahou města je, zde se nacházející objekty, postupně regenerovat. Příroda, uprostřed které Duchcov leží, volně a nenásilně navazuje na městskou zeleň a vodní plochy uvnitř města a přímo vybízí k procházkám. V zimě se nabízejí krušnohorská lyžařská střediska v nedalekém Mikulově a Novém Městě. Nejvíce se o historii, G. Casanovovi a dalších zajímavostech města a blízkého okolí dozvíte v Muzeu města Duchcova, které má sídlo v restaurovaném památkově chráněném objektu ve středu města.

Popis znaku: Štít svisle dělený na pět pruhů, z nichž první, třetí a pátý je červený, druhý a čtvrtý černý, přes pruhy stojí na štítě stříbrný doprava obrácený dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí, jazykem a korunou.

Pamětihodnosti: k historickým památkám patří především barokní zámek s uměleckými díly českého baroka, expozicí vývoje slohového nábytku a zejména s expozicí Giacoma Casanovy, na který navazuje kostel zvěstování Panny Marie. Náměstí navazující na tyto objekty zdobí sloup Nejsvětější Trojice a kašna se sochou sv. Floriana. Nedaleko odtud nalezneme kapli sv. Barbory se sochou sv. Jana Nepomuckého a náhrobní deskou v těchto místech pohřbeného G. Casanovy a secesní evangelický kostel. Zámecká zahrada s pavilonem, do jehož kopule byla přenesena freska V. V. Reinera ze zbouraného hospitalu, se postupně vrací k parku v anglickém stylu. Naproti zahradě uvidíme precizně zrekonstruovaný objekt prvního Českého státního reformního reálného gymnasia.

 


 

Hora Svaté Kateřiny

HORA SVATÉ KATEŘINY

Okres Most. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Červený Hrádek, kraj Žatecký. V německých textech Katharinaberg.

Osada byla založena snad někdy kolem r. 1350 v souvislosti s nálezem stříbra a měděné rudy. R.1528 byla na žádost Šebestiána Krabice z Veitmile králem Ferdinandem I. povýšena na svobodné horní město. Zároveň mu byl dán i znak, který lze popsat takto: Štít dělený. V horní modré polovině byla rostoucí postava sv. Kateřiny s mečem v ruce a v obou horních koutech štítu byly dva červené štítky a v nich stříbrné žernovy, figury z erbu pánů z Veitmile. V dolním červeném poli byla levá polovina stříbrného kola s pěti špicemi a pěti ostrými háky (noži) na obvodu. Nad štítem byl turnajský helm s podobným půlkolem v klenotu. Později byl tento znak polepšen, doba není však známa. Doloženo je zachovanými pečetěmi 17. století.

Popis znaku: Štít s oddělenou patou. Štít je zlatý a v něm je rostoucí postava sv. Kateřiny, viditelná asi po kolena, v zeleném rouše, se zlatou korunou a svatozáří. V pravici má zelenou ratolest, v levici drží za zlatý jílec stříbrný meč opřený špičkou o zem. V horních koutech štítu jsou dva malé štítky červené barvy. Po pravé straně jsou ve štítku zkřížená hornická kladiva v přirozené barvě, asi černá s hnědými topůrky, po levé straně je v červeném štítku stříbrný žernov pánů z Veitmile. Pata štítu je červená a v ní je stříbrné kolo o osmi špicích s osmi háky či noži na obvodu (nástroj mučení světice). Na horním okraji štítu spočívá turnajský helm s točenicí, s červeno-stříbrnými pokryvadly a v klenotu je levá polovina podobného kola jako na štítě, stříbrné barvy o pěti špicích a s pěti háky na obvodu.

Pamětihodnosti: barokní kostel sv. Kateřiny, pískovcová socha Piety, písemnosti z věže kostela sv. Kateřiny.

 


 

Hrob

HROB

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Osek, kraj Litoměřický. V latinských textech Hrob, Grab, Grabe, Clostergrab; v německých Klostergrab.

Městečko Hrob leží na úpatí Krušných hor pod Bouřňákem. Písemně je Hrob doložen v kupní smlouvě datované dnem 6. května 1282, kterou abatyše Alžběta, představená teplického kláštera, prodala vesnice Verneřice a Hrob oseckému klášteru zastoupenému opatem Theodorichem II. Lze tedy předpokládat, že vesnice Hrob byla založena nejpozději ve 13. století. Na počátku 14. století byly v Hrobě a jeho okolí objeveny stříbrné rudy. Vzniklo typické krušnohorské hornické sídlo. To mělo za následek rozvoj řemesel, obchodu a následně i cechů. Dne 31. prosince 1458 udělil král Jiří městečku Hrobu právo týdenního trhu. Roku 1594 povýšil císař Rudolf II. Hrob na horní město. Od 2. poloviny 16. století je znám výskyt hnědého uhlí a jsou prováděny první pokusy s jeho využíváním. Panovnický výnos císaře Matyáše z 20. listopadu povoluje Janu Weidlichovi vyhledávat a kutat uhlí v okolí Hrobu. Dne 13. června 1580 potvrdil papež zrušení oseckého kláštera a předání jeho veškerého majetku pražskému arcibiskupovi. Hrob se dostal pod novou vrchnost. V této době začínají pronikat do Hrobu luterské myšlenky ze sousedního Saska. Začátkem 17. století se již početná část obyvatel Hrobu hlásila k protestantismu. Ta využila tzv. Rudolfův Majestát z roku 1609 a na katolickém panství si postavila protestantský kostel. Došlo ke sporu, který byl ukončen 11. prosince 1617 jeho zboření. Případ kostela v Hrobě posloužil protestantským stavům jako pádný argument k zahájení českého povstání, kterým vlastně začala třicetiletá válka. Město mělo vždy spíše průmyslový ráz. Na jeho katastrech se během vývoje vyskytovaly: uhelné doly a lomy, sklárna, olovárna, přádelna, mlýny, pily, pivovar, kartonka, kamenolomy, štěrkovny, hliniště, atd.

Popis znaku: Štít polcený. Pravé pole je červené a v něm je stříbrný dvouocasý lev doleva obrácený, se zlatou zbrojí, jazykem a korunou. Levá polovina je modrá a na jejím spodku je otvor do šachty, obklopený z obou stran přirozenými skalami. Ze šachty vyrůstá svisle stojící zlatá berla, dosahujíc téměř až k hornímu okraji štítu. Asi v polovině výšky je zkřížena dvěma hornickými kladivy přirozených barev (mlátek doleva).

Pamětihodnosti: základy zbořeného protestantského kostela, katolický kostel sv. Barbory, evangelický kostel Vzkříšení, barokní sochy na Tržním náměstí, kamenná kašna, kaplička Panny Marie v Křižanově, hrázděná obytná budova v Křižanově,  historická železnice z Mostu do Moldavy, železniční mosty, důlní chodby.

 


 

Jirkov

JIRKOV

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Jirkov, kraj Žatecký. Původně Borek, v latinských textech Jirkow, Jirkov leží pod Krušnými horami v bezprostřední blízkosti okresního města Chomutov na okraji Mostecké pánve. Má bohatou historii, střídaly se v ní doby rozkvětu s obdobími úpadku. Měl řadu majitelů, z nichž jmenujme alespoň rod Lobkoviců, císaře Rudolfa II. či rody Rottenhanů a Buquoyů. Svobodným městem se stal Jirkov až v r. 1848. Město vzniklo jako podhradí strážního hradu Borek, dnešního Červeného Hrádku, na bývalé zemské stezce, zvané Míšeňská zemská brána; vedla ze Saska přes Jirkov a Louny až do Prahy. Založení města spadá pravděpodobně do poloviny 13. století, do doby krále Přemysla Otakara II., známého kolonizátora pohraničních oblastí Čech. O sto let později, r. 1455, se stal Jirkov městem.

Popis znaku: Na modrém štítě je do polovice sahající stříbrná hradební zeď z kvádrů s pěti stínkami cimbuří. V hradbě je otevřená brána, uvnitř černě malovaná, se spuštěnou červenou mříží se stříbrnými hroty. Vrata jsou modrá, černě okovaná se stříbrnými hřeby. Nad hradební zdí je stříbrný štítek a na něm zlaté kosmé břevno se třemi červenými srdci za sebou. Nad celým štítem je doprava obrácený stříbrný kolčí helm se zlatým monile na šíji. Na helmu je červeno-stříbrná točenice, ze které splývají pokryvadla vpravo červeno-stříbrná, vlevo modro-zlatá. V klenotu je stříbrné křídlo letkami doleva obrácené a na něm tři srdcovité jetelové lístky špičkami spojené, v červené barvě.

Pamětihodnosti: děkanský kostel sv. Jiljí z r. 1538, městská věž, morový sloup s Pietou z r. 1695, radnice, socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1708, kašna z 2. pol. 18. stol., boží muka z doby kol. 1600, kaple Panny Marie z let 1767-73.

 


 

Kadaň

KADAŇ

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848  královské město Kadaň, kraj Žatecký. V latinských textech civitas Cadanensis; v německých Kaaden.

Královské město Kadaň má bohatou historii. Osídlení dnešního území Kadaně sahá do velmi dávné minulosti. Město leží na úpatí Krušných hor, na levém břehu Ohře. Nejstarší archeologické nálezy dosvědčují, že první člověk se zde usadil asi před 16 tisíci lety. Kolem roku 1259 byla Kadaň králem Přemyslem Otakarem II. povýšena na svobodné královské město. K dalšímu rozkvětu města dochází za vlády Karla IV. Ten městu udělil právo úplné samosprávy a právo konání výročního trhu na den Povýšení sv. Kříže. K poctě Karla IV. se koná první týden v měsíci září každý rok Císařův den. Po roce 1989 se město začalo věnovat především městské památkové rezervaci. Proběhla rekonstrukce radnice a řady významných památek. Kadaň byla v roce 1996 vyhlášena ministerstvem kultury za Město roku 1995. Tuto cenu město získalo za nejlepší přípravu a realizaci programu „Regenerace městské památkové rezervace“.

Popis znaku: sídliště, založené asi kolem r. 1228, bylo povýšeno na město asi v polovině 13. století. Znak města je odvozen od starobylého pečetního znamení, doloženého už na pečetích 13. věku. Zatímco na nejstarší pečeti je brána bez mříže, lev na pravém a orlice na levém štítku a přilba na věži bez pokryvadel, jsou všechny mladší pečeti upraveny s mříží, pokryvadly a opačně položenými štítky. Lev i orlice jsou pak bez korun. Tak to náleží i znaku doloženému od první poloviny 16. století. Barva štítku s orlicí se někdy maluje zlatá, jindy stříbrná; v nové době Kadaň užívá správně stříbrného štítku, protože původně ve 13. věku na pečeti českého města nemohla být císařská orlice.

Pamětihodnosti: Františkánský klášter s kostelem Čtrnácti sv. Pomocníků (v roce 1995 prohlášen za národní kulturní památku), radnice, měšťanský dům Slunce čp. 185, Šlikovský dům čp. 184, děkanský chrám Povýšení sv. Kříže, hrad, klášter Alžbětinek s kostelem sv. Alžběty a sv. Rodiny, křížová cesta, kostel Stětí sv. Jana Křtitele, obnovené městské hradby se Svatou bránou a Žateckým barbakanem.

 


 

Klášterec nad Ohří

KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

V latinských textech Claustrellum, Closterlin, Clastrzecz; v německých Klösterle.

První doložené známky o osídlení jsou spojovány s řádem postoloprtských benediktinů, kteří v místě dnešního Klášterce v letech 1150 až 1250 vybudovali pobočku proboštství, tzv. claustrellum - malý klášter. Latinský název Claustrellum se později mění na německý Klosterlin a v r. 1407 se prvně objevuje česká verze Klasterecs. V této době je osada označována jako oppidum - městečko. Charakteristické pro další vývoj byly změny vlastníků a také rozsáhlé požáry, které měnily podobu městečka. V roce 1277 zdejší proboštství zrušil král Přemysl Otakar II. a posléze je jako léno přidělil za věrné služby rodu Šumburků. Roku 1449 prodal Vilém ze Šumburka téměř celé panství Vilémovi z Ilburka, který jej pro značnou zadluženost prodal novým pánům - rodu Fictumů. V roce 1512 dosáhl Kryštof Fictum propuštění statků z léna a v místech dnešního zámku vystavěl panský dům, kam přesídlil z Nového Šumburku v roce 1514 a přenesl sem i správní centrum Klášterského panství. Toto panství vlastnili Fictumové až do roku 1620. Další osudy Klášterce byly již v rukou jiného šlechtického rodu - rodu Thunů. Významně se do dějin města zapsal Michael Osvald, který dal obnovit zámek zničený požárem v roce 1639 za 30leté války. Zároveň se zámkem došlo i k úpravě jeho okolí a vznikla tak barokní zahrada se sallou terrenou, logií a sochařskou výzdobou Jana Brokoffa, který byl ve službách Thunů v letech 1685 až 1687. Michael Osvald se zasloužil o založení rozsáhlého parku v okolí zámku a jeho zásluhou byl také vystavěn farní kostel Nejsvětější Trojice s rodinnou Thunskou hrobkou. V roce 1999 obdrželo město ocenění „Město roku“ za regeneraci kulturních památek.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná, z kvádrů stavěná hradební zeď s věžovitou branou uprostřed. I věž je stříbrná a kvádrová. V přízemí má otevřenou bránu bez vrat s vytaženou zlatou mříží, v patře jsou dvě obdélná okna vedle sebe. Věž vrcholí cimbuřím o třech stínkách a červenou špičatou střechou se zlatou makovicí. Také obě části hradební zdi mají po třech stínkách cimbuří. Nad ním po obou stranách věže vyrůstá po třech zlatých klasech pšeničných, každý s jedním listem, nakloněných k okraji štítu.

Pamětihodnosti: zámek ze 16. století s barokní zahradou, stálá expozice sbírek českého porcelánu na zámku, anglický park se sallou terrenou, loggií a sochařskou výzdobou Jana Brokoffa, kostel Nejsvětější Trojice s rodinnou Thunskou hrobkou, druhá nejstarší porcelánka v Čechách (1794, dodnes v provozu), minerální pramen Eugenie objevený 1833.

 


 

Kovářská

KOVÁŘSKÁ

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Přísečnice, kraj Žatecký. V německých textech Schmiedeberg.

Obec Kovářská byla založena již ve 14. století jako hornická ale hlavně zpracovatelská obec. Koncem 16. století zde byla uvedena do provozu jedna z prvních vysokých pecí v Čechách. Později zpracovává železo císařský hamr, ale počátkem 19. století začíná jeho výroba stagnovat z důvodu vyčerpání ložisek rudy a zastaralé technologie těžby a zpracování. Začínají zde vznikat nové pracovní příležitosti při domácké výrobě krajek a prýmků, slaměného zboží a zpracování dřeva. V 60. letech 19. stol. je založena první továrna na samet, sirkárna, niťárna a výrobna přízí. Ta se udržela až do současnosti - závod Sponit a. s. Amann Grupe (dříve Benar). Železniční spojení z Chomutova do Vejprt a dále do Saska bylo dokončeno v r. 1872. Koncem století je vybudována známá konzervárna na zpracování mořských ryb - firma Kalla (nyní Elektropřístroj a. s.). Roku 1883 byla obec povýšena na městečko a byl jí přidělen znak. Před koncem II. světové války - přesně 11. 9. 1944 se nad Kovářskou strhla jedna z největších leteckých bitev nad územím Československa v průběhu II. světové války.

Popis znaku: Na zlatém štítě je v dolní polovině černá, stříbrně spárovaná kvádrová zeď s cimbuřím o devíti stínkách. Na zdi visí uprostřed zlatý štítek, na němž jsou černá zkřížená hornická kladiva a pod nimi červený letopočet 1883. Nad zdí je vidět zelený kopec, u jehož paty stojí po každé straně jedna zelená jedle a na kopci je černá vysoká pec se stříbrně uzavřeným vchodem; z vrcholu pece se šíří pod celým horním okrajem štítu hustý šedý dým.

Pamětihodnosti: hamr ze 17. stol., historická fara čp. 72, mariánský sloup před kostelem, kostel sv. Archanděla Michaela z poč. 18. stol.,  památník letcům padlým v bitvě 11. 9. 1944, muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím , kaple sv. Marka. V okolí obce - Švédský pomník k bitvě r. 1641.

 


 

Krásný Dvůr

KRÁSNÝ DVŮR

Okres Louny. Kraj Ústecký.

V německém textu Schönhof.

Nejstarší zprávy o vsi jsou doloženy z konce 13. století, kdy je zmiňován Vilém Fremut, držitel Krásného Dvora. Po něm pak na panství vládli Jan, Mikuláš, Drslav, Vilém a Jiřík. Jako poslední je znám Zikmund Fremut zvaný Tos. Koncem 15. století vystřídali rod Fremutů noví feudálové z rodu Kolovratů. Do konce 16. století se na krásnodvorském panství vystřídalo několik dalších majitelů, poslední Bedřich Šlik z Holejče potvrdil Krásnodvorským v roce 1611veškeré svobody, které si zakoupili již v 15. století od bratří Fremutů. Po Šlikově smrti zdědila Krásný Dvůr jeho manželka Marie, ale špatné hospodaření a nákladný život jejího druhého manžela Šimona Údrčského vedlo k takovému zadlužení panství, že jej byl nucen nakonec prodat jednomu ze svých největších věřitelů, Václavu Michnovi z Vacínova na Postoloprtech. Ten pak v roce 1649 prodal Krásný Dvůr Heřmanu Černínovi z Chudenic. Tak se panství dostává do rukou jednoho z nejvýznamnějších rodů do té doby a zůstává v jejich držení až do roku 1945. Krásnodvorsko je zemědělskou oblastí, pěstoval se zde chmel, řepa, obiloviny. Krásný Dvůr je cílem turistických výprav spojených s návštěvou zámku a přilehlého parku.

Popis znaku: V červeno-modře polceném štítě, vlevo se třemi stříbrnými břevny, lilie, převýšená korunou s červeným vyložením, o pěti viditelných listech, obojí zlaté.

Pamětihodnosti: V letech 1720-1724 František J. Černín nechává přestavět renesanční tvrz na barokní zámek pražským architektem, Františkem Maxmilianem Kaňkou. Zámek patří Černínům až do roku 1945. Za okupace dostal zámek do užívání válečný zločinec von Ribbentrop, v roce 1945 převzal správu zámku stát. V letech 1783-1793 byl při zámku založen Janem Rudolfem Černínem anglický přírodně krajinářský park o rozloze téměř 100 ha, který patří dnes k nejvýznamnějším v Čechách. Park doplňuje řada tehdy velice módních neoantických staveb. Na zámku pobýval J. W. Goethe, J. Dobrovský, aj. V zámku jsou instalovány obrazy vynikajících mistrů, množství grafik, porcelán, sklo, nábytek. Kostel postavený v letech 1723-1725 a přestavený v roce 1913 je zasvěcen povýšení Svatého Kříže (pravidelné bohoslužby).

 


 

Krupka

KRUPKA

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Krupka, kraj Litoměřický. V latinských textech Crupa; v německých Graupen.

První zmínku objevili historici o Krupce z doby putování věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří během své mise procházeli Krušnými horami v území, kde se dnes nachází Krupka. Rozmach města souvisel na samém počátku s těžbou cínu a je datován na rozmezí 13. a 14. století. Cínová ruda byla získávána nejprve plavením, teprve v pozdější době bylo započato s hlubinnou těžbou. První zpráva o kutání je již z roku 1297, kdy král Vladislav II. daroval „horu“ Krupka Zbraslavskému klášteru. Z původně malého městečka vyrostlo město, které v roce 1478 dne 13. ledna získalo od Vladislava II. městský znak a důležitá městská práva. Město velmi utrpělo husitskými válkami. Roku 1426 po bitvě na Běhání tudy utíkalo zpět do Německa poražené vojsko pronásledované husity, kteří v Krupce spálili klášter a kostel, hrad zůstal zachován. V roce 1429 při výpadu k Drážďanům byla Krupka znovu vypálena a tentokrát byl postižen i hrad. V průběhu 15. století prošlo město rychlým hospodářským vývojem. Koldicové posílili význam města novými právy: právem výčepu, právem vaření piva, právem trhů, právem užívání pečeti a znaku. Tato práva byla potvrzena králem Vladislavem II. v roce 1478. V 17. století se začaly projevovat potíže s důlní činností, odbyt vázl, nejvíce však dolování ovlivnila třicetiletá válka. V 19. století se začaly objevovat v okolí Krupky první doly na hnědé uhlí, začaly se stavět továrny. Příchod průmyslového věku s sebou přinesl rozvoj spolkového života. Město prošlo oběma světovými válkami, obdobím totality až k roku 1989, kdy došlo k převratným změnám v životě obyvatel města Krupky. Svahy Krušných hor kolem Krupky skýtají optimální podmínky pro pěší a cykloturistiku, různé druhy zimních sportů, včetně sjezdových a běžeckých tratí, závody psích spřežení a plachtění na rogalech a paraglidingových padácích. Turisticky přitažlivou je lanovka na Komáří vížku, odkud mohou turisté nebo cyklisté přejít hraniční přechod pro pěší a cyklisty Fojtovice - Fürstenau a navštívit německá města Geising a Altenberg.

Popis znaku: Štít dělený, jehož horní polovina je dále polcená. První čtvrtina je červená a v ní je bílý lev ve skoku doprava se zlatými drápy, jazykem i korunou na hlavě a jediným ocasem provlečeným mezi nohama a hozeným na hřbet. Druhá čtvrť je opět dělená. Její horní část je zlatá a na ní je rostoucí, černý lev; v dolní části je šest kosmých pruhů střídavě zlatých a černých. Dolní polovice štítu je modrá a v ní při okrajích i na spodu jsou šedé skály prostoupené cínovou rudou; uprostřed klečí na levé noze horník v bílém oděvu s kuklou, v hnědých botách, doprava obrácený, s mlátkem v napřažené pravici a želízkem v levici, přiloženým ke skále před sebou; obě kladiva jsou stříbrná s hnědými topůrky.

Pamětihodnosti: poutní kostel Bolestné Matky Boží s jezuitskou rezidencí (dnes Biskupské gymnázium), kostel Nanebevzetí Panny Marie, špitální kostel S. Ducha, zříceniny hradů Kyšperk a Krupka, lanovka z Bohosudova na Komáří vížku. Dalším historicky významným centrem města je i Husitská ulice s náměstím ulicového typu, radnicí a muzeem se zajímavými expozicemi o historii dolování cínu, o fauně a floře Krušných hor a s expozicí o historii Hasičského sboru v Krupce, se stále fungujícími exponáty.

 


 

Kryry

KRYRY

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Nepomyšl, kraj Žatecký. V latinských textech Krir; v německých Kriegern.

Městečko bylo vysazeno snad někdy kolem r. 1400. Kdy získalo znak, není známo. Doložen je na pečetích od 17. věku.

Popis znaku: Na zlatém štítě leží černá ostrev, na které stojí černý havran.

Pamětihodnosti: kostel narození Panny Marie z r. 1722, rozhledna na místě bývalého hradiště pocházejícího z 15. století, rozhledna postavena v r. 1905, přístupná veřejnosti.

 


 

Levín

LEVÍN

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Liběšice, kraj Litoměřický. V latinských i německých textech Lewin.

Sídliště, doložené od r. 1205, se od r. 1544 jmenuje městečkem. Starším znakem byl podle literatury obraz sv. Václava na zlatém štítě. Tento znak dal městečku podle pověsti v r. 1570 Václav z Vartemberka. V r. 1791, kdy Levín náležel Studijnímu fondu, bylo však toto znamení opuštěno a nahrazeno na pečeti dvouocasým lvem bez koruny na oválném štítku, nad nímž byly dvě okrouhlé věže, každá s oknem a kuželovou střechou s makovicí. K této změně došlo nepochybně samovolně, protože nemáme žádný doklad pro udělení takového znaků a forma znamení je vlastně neheraldická. Proto, i pro možnost prosté záměny, nepovažujeme toto znamení za znak, nýbrž jenom za mluvící znamení pečetní, přestože se ho užívalo po celé 19. století a později do r. 1938. Za znak městečka lze patrné pokládat asi jedině znamení sv. Václava, jak to dnes uznávají i v Levíně.

Popis znaku: Na zlatém štítě stojí postava sv. Václava v ocelové zbroji s hermelínem podšitým červeným pláštěm a s knížecím kloboukem na hlavě, kolem níž je svatozář. V pravici drží světec kopí s praporcem a levicí se opírá o štít. Na obojím je černá orlice v bílém poli. V Rudově knize je malovaná orlice plamenná, ač se tak sv. Václav v 16.-18. století pravidelně nemaloval.

 


 

Libědice

LIBĚDICE

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

Písemná zpráva o Libědicích pochází z r. 1226, kdy Přemysl Otakar I. Daroval obec klášteru v Doksanech. Z r. 1378 se zachovalo první jméno libědického obyvatele Střezmíra z Lubjedicz. Z r. 1384 pochází zmínka o zdejším kostele. V r. 1556 koupil v obci dvůr Jan Novohradecký z Kolovrat. Jeho žena Markéta, rozená Šliková povolala do Libědic luteránské kněze, s nimiž přišli i němečtí kolonisté. V r. 1668 získal obec řád karmelitánů z pražské Malé Strany a ti v letech 1682-1694 na místě starého kostela postavili nový barokní kostel sv. Víta. Rozmach obce nastal v druhé polovině devatenáctého století. V blízkosti postavena železniční trať a okresní silnice. V r. 1863 se uvádí, že se v obci ve třech cihelnách vyrábělo 470 000 cihel a 10 000 tašek ročně. Těžilo se hnědé uhlí. V r. 1921 žilo v obci 807 obyvatel, z toho 786 Němců a 21 Čechů. Obec měla 133 domů a katastr tvořilo 811 hektarů. V české škole učil Antonín Patejdl, který ve školní kronice zachoval údaje pro další generace. V roce 1945 po válce nastal odliv německého obyvatelstva zpět do země, z níž jeho předchůdci před několika stoletími do obce přišli. Na jejich místa přišli noví „kolonisté“ z nitra Čech a z daleké Volyně.

Popis znaku: Stříbrno-červeně dělený štít, nahoře šikmo položená palmová ratolest provázená vpravo červenou přivrácenou utrženou kohoutí hlavou. Dole stříbrný běžící pes se zlatým obojkem.

Pamětihodnosti: Libědice tvoří ucelený vesnický soubor s řadou kulturních památek v oblasti historického stavebního fondu i barokních plastik. Kulturní památky tvoří kostel sv. Víta s bohatstvím barokní malířské i sochařské výzdoby od J. Veltera, fara - barokní z r. 1759. Zámek barokní z r. 1708, původně konventní budova karmelitánů. Z lidové architektury jsou kulturními památkami čp. 8, 10, 26, 27, 42, 48 a 55. Dále tu jsou sochy a plastiky z první poloviny 18. století, jako socha sv. Jana Nepomuckého, sloup nejsvětější Trojice a sloup p. Marie s Ježíškem.

 


 

Libochovice

LIBOCHOVICE

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Libochovice a Budyně nad Ohří, kraj Litoměřický. V latinských textech Lubochowicz;

v německých Libochowitz.

Město Libochovice, ležící na levém břehu dolního toku řeky Ohře, vzniklo na místech pradávných sídlišť. Písemné doklady o existenci vsi, později městečka, pocházejí ze 13. stol. Dějiny Libochovic jsou úzce spjaty s historií hradu Klepy, později zvaným Hazmburk, který pochází ze 13. stol. V době husitských bouří byly Libochovice dobyty a vypáleny. Za krále Vladislava II. dostaly některé výsady městských cechů a v roce 1560 byly Ferdinandem II. povýšeny na město. V té době začíná i postupná přestavba staré Libochovecké vodní tvrze rodem Lobkoviců a později Dietrichštejnů do podoby dnešního barokního zámku. Stavbu vytvořil proslulý italský stavitel Antonio della Porta. Libochovice jsou vstupní branou Českého středohoří a přirozeným centrem zdejšího regionu. Přitažlivost zdejšího zámku, blízkost opraveného hradu Hazmburku s jeho rozhlednou, poloha města na železniční trati a výhodném dálničním připojení i dobře rozvinutá síť obchodů a služeb činí z Libochovic velmi zajímavý a vyhledávaný cíl turistických cest.

Popis znaku: Na modrém štítě je na spodu zlatá královská koruna s pěti listovými výčnělky, ze které vyrůstá stříbrný doprava obrácený panáčkující zajíc.

Pamětihodnosti: státní zámek Libochovice, kostel Všech svatých, Mariánský sloup na náměstí, hrad Hazmburk.

 


 

 

Libouchec

LIBOUCHEC

Okres Ústí nad Labem. Kraj Ústecký.

Obec Libouchec je staré historické sídlo, které se v délce 6 km přimyká k toku Jílovského potoka. První záznam o Libouchci se objevuje v kronikách v roce 1169. Původní název byl REGIS SILVA - Králův les. Pozdější název Libouchec (podle názvu potoka) je písemně doložen z roku 1543. Prvními majiteli byli Keltové a Germáni, od 5. stol. již i Slované. V dávné historii tudy vedla solná stezka. Z nejstarší doby se zachovaly stavby původně gotického kostela sv. Tří králů, později zbarokizovaného a bývalého panského velkostatku - zámečku. Na konci feudalismu tu vznikla rozsáhlá manufakturní výroba knoflíků, textilu, primitivní stroje mlýnů, manufaktur a hamrů dokázaly svou pravidelnou silou roztočit kdysi vodnatý Jílovský potok. Život obce je m. j. ovlivňován již více jak stoletou existencí kdysi tzv. Duchcovsko-Podmokelské dráhy, která umožňovala mladému průmyslu bohaté mezinárodní obchodní styky. Dnes sice převažuje doprava silniční, ale železniční trať se snahám o likvidaci zatím úspěšně brání. Stoupá význam turistického ruchu.

Popis znaku: Stříbrno-zeleně čtyřikrát lomeně dělený štít. Nahoře sedmkrát lomené zelené břevno, dole tři (2,1) zlaté, červeně vyložené zavřené koruny s pěti viditelnými půloblouky.

Pamětihodnosti: kostel sv. Tří králů - je doložen z roku 1357. Protože původní gotický kostel vyhořel, byl vystavěn znovu a východní část, která ohněm nebyla tolik poškozená, byla zachována. Od poloviny 16. století byl kostel protestantský. Zámek - stavba z roku 1579 s šestibokou věží, zakončenou špičatou střechou a s renesančními štíty. Dvoukřídlý zámek byl vystavěn ve slohu saské renesance. Jeho historická a architektonická hodnota je o to vyšší, že neprodělal žádné přestavby a podstatné úpravy, takže nenese prvky pozdějších stavebních slohů.

 


 

Litoměřice

LITOMĚŘICE

Okresní město. Kraj Ústecký.

R. 1848 královské město Litoměřice, kraj Litoměřický. V latinských textech Lutomirici, Lutomeric; v německých Leitmeritz.

Starobylé sídliště s hradem i tržní osadou bylo městem kolem r. 1230. Jako znaku užívá město podnes znamení svých nejstarších pečetí z 13. století. Poprvé se takový znak objevuje nad šmitnou ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře, tedy patrně počátkem 15. věku. V Litoměřickém graduálu z 16. století malíř připojil ke znaku dva divé muže jako strážce, v 19. století se přechodně připojovaly pod štít ratolesti. Obojí je jenom dekorace, jež není integrální součástí znaku.

Popis znaku: Na červeném štítě je stříbrná městská hradba, kvádrová, s cimbuřím o pěti stínkách a s otevřenou branou se zlatými, černě kovanými vraty a s vytaženou zlatou mříží. Nad hradbou roste stříbrný korunovaný dvouocasý lev se zlatou zbrojí.

Pamětihodnosti: městské hradby a parkány, Morový sloup, Stará radnice - muzeum, děkanský kostel Všech svatých a městská věž, býv. Dominikanský klášter, kostel sv. Václava, katedrála sv. Štěpána, biskupská konzistoř, kaple sv. Jana Křtitele, kostel sv. Jakuba s klášterem, kostel sv. Ludmily s klášterem, kostel sv. Vojtěcha, kostel Zvěstování Panny Marie, litoměřické podzemí, galerie výtvarného umění, dům „U Kalicha“, dům „U Černého orla“.

 


 

Litvínov

LITVÍNOV

Okres Most. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Duchcov-Horní Litvínov-Záluží, kraj Litoměřický. V latinských textech Litvini villa; v německých Oberleutensdorf.

Litvínov se během historického vývoje rozvinul v město vázané k jižnímu úpatí mostecké části Krušných hor, které mu zároveň tvoří přirozenou dominantu. Jeho polohu určili již ve středověku lidé, kteří si založili usedlosti podél toků Divokého a Bílého potoka v blízkosti cest kopírujících úpatí Krušnohoří od východu na západ a prostupujících krušnohorskými svahy ve směru do Saska. Jako ves s kostelem byl Litvínov stabilizován již v první polovině 14. století. K roku 1352 je poprvé zmiňován záznamem v papežském daňovém rejstříku, kdy byl kostel povinován s papežským povolením odvádět poplatek králi Karlu IV. ve výši 6 grošů ročně. Majetkově náležel Litvínov s řadou dalších okolních vsí do državy českého rodu Hrabišiců, který ovládal značnou část území pod Krušnými horami prostřednictvím rodové větve pánů z Rýzmburka. Během 14. a 15. století se v držení Litvínova vystřídala řada mansky vázaných příslušníků šlechty. Počátkem 16. století se majetek ustálil v rukou pánů z Jahnu, kteří si zvolili Litvínov za své sídlo. Roku 1589 jej prodali Václavu z Lobkovic, který ves připojil k Hornímu Jiřetínu. Sňatkem Polyxeny z Lobkovic s Maxmiliánem z Valdštejna roku 1642 se Litvínov dostal do vlastnictví rodu Valdštejnů, kteří si jej podrželi po několik následujících století. K výrazné proměně Litvínova došlo po založení evropsky jedinečné manufaktury na výrobu sukna hrabětem Janem Josefem Valdštejnem. Důležitost manufaktury byla zvýrazněna privilegiem císaře Karla Vl., který roku 1715 povýšil Litvínov na městys s právem užívat městskou pečeť a konat výroční trh. Získáním dalších městských práv byl potvrzen společenský význam nového hospodářského centra valdštejnského rodového panství Duchcov - Horní Litvínov. Textilní výroba byla v Litvínově posílena roku 1757 založením cechu punčochářů, ve kterém se specializovaní řemeslníci sdružovali z širokého okolí. Počátkem 19. století pronikla do Litvínova hračkářská výroba, která se rozvinula natolik, že z městečka vytvořila její přirozené centrum na dlouhá desetiletí. Souběžně s tím byla posílena pozice textilní výroby. Během 19. století se v Podkrušnohoří prudce rozvinula těžba hnědého uhlí, která se stala záhy dominantní rovněž na katastru Litvínova a okolních obcí. Pohled z města k Českému středohoří dostal nové prvky v podobě těžních věží hlubinných dolů a otvírek povrchových dolů. Druhá polovina 19. století a zejména první polovina 20. století přinesly Litvínovu, které mělo od roku 1852 již statut města, bohatou škálu změn. V roce 1939 byl Záluží založen1939 rozsáhlý chemický závod na výrobu syntetického benzínu zpracováním.

Popis znaku: Na červeném štítě je stříbrná hradební zeď z kvádrů s cimbuřím o šesti stínkách. Uprostřed je otevřená brána se zlatými, černě kovanými vraty a s vytaženou zlatou mříží. V bráně je doleva obrácený stříbrný dvouocasý lev. Nad cimbuřím vyrůstá po kolena viditelná okřídlená postava archanděla Michaela v stříbrné haleně a modré suknici se zlatými vahami v levici a stříbrným mečem se zlatou rukojetí v pravici. Na hlavě má přílbu s chocholem a svatozáří.

Pamětihodnosti: kostel svatého Michaela Archanděla z let 1685 až 1694, Valdštejnský zámek, stará radnice z r. 1769.

 


 

Lom

LOM

Okres Most. Kraj Ústekcý.

R. 1848 panství Osek, kraj Litoměřický. V latinských textech Bruch, Lom, v německých Bruch.

První archeologicky doložené známky osídlení území podél dnešního Lomského potoka jsou z období neolitu. Bohaté nálezy v této lokalitě pocházejí z keltského období. Historická osada Lom vznikla na podkrušnohorské obchodní cestě koncem 12. stol. na území větrných polomů (německy Bruche). Náležela jednomu z nejmocnějších šlechtických rodů té doby - pánům Hrabišovcům z Oseka (zakladatelé oseckého hradu Riesenburg). Později, v 1. pol. 14.stol., byla osada věnována mnišskému řádu cisterciánů z oseckého kláštera. V té době čítal Lom několik hospodářských stavení včetně vladycké usedlostí vladyků Gerunků a Kunců z Lomu. Původně byl Lom zemědělskou usedlostí, od počátku 17. stol. je jeho historie úzce spjata s rudným dolováním a dobýváním hnědého uhlí. Lom byl císařským rozhodnutím dne 7. 2. 1902 povýšen na městys, na město pak 14. 5. 1938. Znak získalo městečko privilegiem císaře Františka Josefa I., ze dne 22. května 1904. Do roku 1928 byl platným znakem města čtvrcený štít, v jehož 1. zlatém poli byla dubová snítka se třemi listy a dvěma žaludy v přirozené barvě, v 2. poli červeném zlatý pluh s kolečky, doleva obrácený, v 3. poli černém zlaté ozubené kolo a před ním svisle zlatá okřídlená hůl Merkurova, obtočená dvěma hady, ve 4. poli zlatém dvě zkřížená hornická kladiva, želízko doprava a navrch. Výnosem ministerstva vnitra z 18. 7. 1928 byl znak pozměněn. Do roku 1989 hrozila městu likvidace v důsledku těžby uhlí. Tato skutečnost se odrazila na celkovém stavu města. Novou perspektivu přežití a dalšího rozvoje získalo město po r. 1989 rozhodnutím vytvořit na hranici města tzv. ochranný pilíř, omezit a konečně i zastavit v této lokalitě další těžbu uhlí. Toto mělo zásadní vliv na záchranu města v historických hranicích.

Popis znaku: Čtvrcený štít, v 1. stříbrném poli vidí se dvě zkřížená červená kladiva hornická, v 2. modrém poli stříbrné rádlo, v 3. červeném poli stříbrná ozubená kola, ve 4. stříbrném poli zelený lípový list. Znak zdobí zlatá koruna zděná o třech stínkách.

Pamětihodnosti: kostel Srdce Páně ze 17. stol., morový sloup s podstavcem a reliéfem sv. Jiří z 15. stol., kaple Nejsvětější Trojice z 80. let 19. stol., původní hornická kolonie z konce 19. stol., smírčí kříž s reliéfem kuše ze 13. stol.

 


 

Loučná - dříve Český Wiesenthal

LOUČNÁ, dříve Český Wiesenthal

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 královské horní město Český Wiesenthal, kraj Loketský. V latinských textech Wizintal; v německých Böhmisch Wiesenthal.

Ves Wiesenthal byla založena snad ve 14. století. V 16. věku se tu počalo dolovat a osada se stala horním městem; r. 1612 dostal Český Wiesenthal od Rudolfa II. práva královského horního města. Privilegiem z 3. října 1616 dostalo pak město od krále Matyáše znak s polceným štítem a štítonoši. V privilegiu však není znak namalován a odtud vznikají některé nejasnosti popisu, zejména předmětu v tlapách lva. Ani pečeti v tomto případě nepomohou, protože užívaly zjednodušené formy znamení, totiž pouhých zkřížených kladiv na štítě. Odtud i jednoduchá forma znaku u Widimského, který zřejmě pravý znak neznal. V padesátých letech 20. století byl Český Wiesenthal přejmenován novým jménem Loučná.

Popis znaku: Na spodu polceného štítu prochází celou šíří zelený trávník. V pravé, červené polovině stojí na trávníku vztyčený stříbrný dvouocasý lev s červeným jazykem a zlatou zbrojí, držící v předních tlapách „einen von etlichen Metallen Schein den Perckdöffen ubersich.“ Nejpravděpodobnějším by se zdál předpoklad, že mělo jít o kus zářící stříbrné rudy; to by potvrzovala i domněnka dr. L. Kubátové, že jde o chybné čtení slova „Perckdrussen“, tedy o zářící drúzu rudy. Levá polovina štítu je stříbrná a napříč prostoupená červeným břevnem. Nad břevnem je červená dvojitá lilie, pod břevnem jsou zkřížená hornická kladiva přirozené barvy. Po stranách štítu je zelený věnec a dva horničtí knapové k sobě obrácení.

Pravý je bezvousý, levý s hnědým vousem. Oblečeni jsou v hnědých šatech „německého způsobu“ se žlutými knoflíky na kazajce, se stříbrnými punčochami a černými botami, opásáni černou hornickou kůží „flekem“ a na hlavě mají stříbrné kápě lemované černou portou. Každý drží jednou rukou roh štítu a druhou má v bok.

 


 

Louny

LOUNY

Okresní město. Kraj Ústecký.

Historické královské město. V latinských textech Luna; v německých Laun.

Ve 12. století a možná i dříve existovala při brodu přes Ohři na cestě do Saska osada Luna. Město založili Přemyslovci východně od původní osady přibližně ve druhé polovině 13. století. Městské jádro  tehdy obklopovala tři předměstí: Žatecké, Pražské a Benátky. Už za vlády Lucemburků město prosperovalo díky rozvoji chmelařství, vinařství a obilnářství. V době husitských válek vytvořily Louny spolu s Žatcem a Slaným svaz, jehož vojska se účastnila většiny významných bitev na straně husitů. Město se zmocnilo vesnic patřících okolním zničeným klášterům a stalo se pozemkovou vrchností. Roku 1517 postihl Louny požár, který zničil velkou část města. Za architekta novostavby zničeného kostela sv. Mikuláše si Lounští vybrali Benedikta Rejta. V polovině 16. století byly Louny postiženy za účast v protihabsburském odboji, časem jim zkonfiskovaný majetek byl vrácen. Významným kulturním střediskem předbělohorských Loun byla zdejší latinská městská škola, kde působila řada významných českých humanistů. Třicetiletá válka znamenala pro město, které se postavilo na stranu českých stavů, po všech stránkách katastrofu. V roce 1620 obsadil Louny Albrecht z Valdštejna, násilnou rekatolizaci zde prováděl Španěl Huerta. V důsledku populační, ekonomické i kulturní stagnace po třicetileté válce význam města klesal. Přestože se staly městem na národnostní hranici, zůstaly převážně české. Evropská historie vstoupila do Loun v době napoleonských válek. Roku 1813 se zde sešli nejen velitelé armád protinapoleonské koalice, kteří odtud řídili válečné operace, ale i rakouský kancléř Metternich s kněžnou Zaháňskou. V druhé polovině minulého stolení ztrácejí Louny postupně svou středověkou tvář, narušenou už velkým požárem roku 1849. Vzniká řada průmyslových podniků: kromě cukrovarů, z nichž nejvíce proslula rafinerie Matěje Valtery, je třeba připomenout železniční dílny a opravny. Rozvíjí se spolkový život, roku 1883 je založen první lounský týdeník, mladočeský Lučan. K rozvoji města přispělo i napojení na železniční síť v letech 1872-1904. Po II. světové válce byla na místě obou středověkých předměstí postavena nová sídliště a vznikly i nové průmyslové závody, např. Elektroporcelán Louny. Město se stalo moderní průmyslově-zemědělskou aglomerací. Po roce 1989 byly v historickém centru města zrekonstruovány všechny ulice a také většina domů. Louny jsou v očích návštěvníků jedním z nejkrásnějších měst českého severu a jsou proto svým starostou právem nazývány Perla na řece Ohři.

Popis znaku: V modrém štítu je stříbrná, kvádrová, dvakrát zalomená hradba. Na její střední rovné části čtyři stínky a na postranních, stoupajících kosmo a šikmo, dvě stínky cimbuří. Uprostřed hradby otevřená brána s vytaženou zlatou mříží. Za hradbou vynikají dvě šestihranné, stříbrné, kvádrové věže, s viditelnými třemi stěnami, každá s jedním obdélníkovým úzkým oknem, třemi stínkami cimbuří a červenou jehlancovou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi červený štítek, ve kterém leží zlatá šestihrotá hvězda a zlatý dorůstající měsíc.

Pamětihodnosti: chrám sv. Mikuláše (1519-1538), kostely sv. Petra (14. stol.) a Matky Boží (1493), městské opevnění (2. pol. 15. stol.), barokní špitál (1698), novodobé obytné budovy projektované Kamilem Hilbertem a Janem Kotěrou.

 


 

Lovosice

LOVOSICE

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Lovosice, kraj Litoměřický. V latinských textech Lovosicz, Lausicz, Lauschicz; v německých Lobositz.

Ves Lovosice je doložena už ve 12. století. Na městečko ji povýšil Rudolf II. dne 4. července 1600 na žádost Adama ml. z Valdštejna. Týmž privilegiem dostaly Lovosice také znak podnes užívaný. Lovosice jsou významným dopravním uzlem. Je zdeželeznice s přepravou kamionů RO-LA, přístav na Labi a dálnice D8, což vyústilo v zajímavý projekt výstavby Dopravně ubožového centra pro aktivity výrobní, obchodní a skladové. Tento projekt se začíná postupně realizovat. Město je i výchozím bodem pro výlety do překrásného Českého středohoří a je součástí tvz. Zahrady Čech.

Popis znaku: Na modrém štítě je zlatá hradební zeď stavěná z kvádrů, vrcholící cimbuřím o sedmi stínkách, s otevřenou branou bez vrat. Nad zdí vynikají dvě rovněž zlaté čtyřhranné věže. Každá z nich má v dolním poschodí větší, polokruhem zaklenuté okno, v horním patře dvě malá okénka vedle sebe, cimbuří o třech stínkách, červenou valbovou střechu se zlatými špicemi. Dolní polovinu brány uzavírá zlatá mříž v podobě kosého mřežování a nad ní vyrůstá zlatý jednoocasý lev ve skoku, viditelný až po zadní kýty, se zlatým jazykem (lev pánů z Valdštejna).

Pamětihodnosti: kostel sv. Václava, zámek (v současné době učiliště), pomník  návštěvy císaře Josefa II. r. 1766.

 


 

Lubenec

LUBENEC

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Chyše, kraj Loketský. V latinských textech Lubenecz; v německých Lubenz, Libenz.

Obec Lubenec leží na starodávné spojnici Karlovy Vary- Praha, která je dnes významnou dopravní tepnou. Jméno obce je české a je pravděpodobně odvozeno od slova lub - stromová kůra. Naši předkové v těchto místech, o nichž je první zmínka datovaná kolem roku 1057, vykáceli prales, aby zde založili pole. Druhá zřetelná zpráva o obci pochází z roku 1115, kdy kníže Vladislav I. daroval benediktinskému klášteru v Kladrubech řadu statků a mezi nimi také Lubenec. Po roce 1365 získali obec pánové z Janovic, za nichž byly v letech 1404 až 1415 povoleny trhy, Lubenec byl povýšen na poddanské město a dostal znak. Až do roku 1945 byla obec majetkem řady rodů významné české šlechty. V roce 1733 prý na Lubenec dopadla morová rána. Před 2. světovou válkou byly zdejším hlavním vývozním artiklem včely a ovoce. Roku 1846 zde založil František Lehnert továrnu na porcelán. Iniciály posledního majitele porcelánky Heinricha Reinla označovaly lubenecký porcelán donedávna.

Popis znaku: Na stříbrném štítě stojí dvě červené věže, každá se zavřenou branou, jedním oknem v poschodí a cimbuřím o pěti stínkách. Mezi věžemi je černá orlice se zlatou zbrojí.

Pamětihodnosti: novogotický kostel z r. 1680, tři kamenné sochy, dřevěný kříž na hřbitově, bývalý lovecký zámeček - dnešní porcelánka (technická památka), bývalý lovecký zámeček z roku 1708.

 


 

Malé Žernoseky

MALÉ  ŽERNOSEKY

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

Obec Malé Žernoseky dostala své jméno Žernoseky podle zaměstnání obyvatel. Osadu obývali lidé - žernoseci, tedy ti, kteří vysekávali žernovy - mlýnské kameny. Stopy po této pradávné činnosti tu dosud nacházíme v Opárenském údolí mezi skalami. Maložernosecký porfyr má pórovitou strukturu, zůstává jako mlýnský kámen ostrý, a proto byl už v dávných dobách velmi vyhledáván. Mlýnské kameny se vyvážely po Labi - jsou uloženy v muzeu v Drážďanech, Berlíně, Hamburku. O Malých Žernosekách se hovoří, ale jen zmínkově v listině z roku 1 057 (zakládací listina Kapituly litoměřické má zmínku o žernoseckých sedlácích). V minulosti se zde velmi hojně pěstovala vinná réva. V té době patřila obec a vinice klášteru v Doksanech, dosud je v obci z této doby kaplička, které se říká Doksanská. Historické období bereme v úvahu teprve od 15. července roku 1276, a to od doby, kdy se o obci hovoří v kupní smlouvě jakožto o vsi, která byla postoupena Přibyslavovi. Obec Malé Žernoseky leží v Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Obcí prochází naučná turistická stezka Lovoš-Boreč, cyklostezka Malé Žernoseky-Upárno, která bude součástí cyklistické magistrály Most-Doksy. Obec má od roku 1999 obnoven přívoz na řece Labi mezi Malými a Velkými Žernosekami pro turisty a cykloturisty, takže bude možné napojení i na vinařskou cyklostezku, která má být vybudována na pravém břehu Labe.

Popis znaku: Ve stříbrno-modře děleném štítě vykořeněný keř vinné révy přirozené barvy se třemi listy a dvěma úponky po stranách, provázený dole dvěma zlatými mlýnskými kameny s černými čtvercovými otvory.

 


 

Měděnec

MĚDĚNEC

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Loket, kraj Loketský. V latinských textech Kupperpargk; v německých Kupferberg. Královské horní město.

Měděnec, bývalé svobodné horní město, leží na hřebenu Krušných hor v nadmořské výšce 845 m. Údajně zde práce horníků začaly již v 10. století, ale prvně je Mědník uveden až v roce 1449 v Deskách zemských. Druhotně pak bylo toto jméno přeneseno i na hornickou osadu, která pod Mědníkem vznikla. Z počátku byla pozornost zaměřena na stříbronosné měděné rudy a teprve kolem roku 1540 byla zahájena těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži, vyrábějící zelenou a modrou skalici. Od roku 1520 je Měděnec městečkem s privilegiem svobodného výkupu stříbra. Roku 1588 byl Měděnec povýšen na horní město. Kromě horních výhod a horního řádu dostal Měděnec od hraběte Šlika právo vařit a čepovat pivo, víno, právo obecních lázní a obecní solnou komoru, právo pořádat týdenní trhy a právo svobodně se stěhovat a převádět jinam svůj majetek.

Popis znaku: Na modrém štítě stojí na zlatém půlměsíci Madona v červeném spodním a modrém vrchním šatě, s Ježíškem na levé ruce, žezlem v pravici a s korunou na hlavě. Je v celé postavě obklopena zlatými paprsky svatozáře. Po pravé straně Madony je zlatý štítek a na něm je černý stromový pahýl s kořeny a po každé straně třemi červenými jablíčky. Po levé straně Madony je červený štítek se stříbrnými zkříženými hornickými kladivy se zlatými topůrky.

Pamětihodnosti: muzeum hornického dobývání, gotická kaplička, historická štola.

 


 

Měcholupy

MĚCHOLUPY

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Měcholupy, kraj Žatecký. V latinských textech Myecholup; v německých Michelob.

Obec leží v krásném údolí říčky Blšanky v nadmořské výšce 253 m. První písemná zmínka o Měcholupech spadá do konce 13. století. Před rokem 1332 pobíral vyšehradský panovník Jan Olbramovec poplatky ze svého majetku v Měcholupech. Deset let se majitelé Měcholup často měnili. V roce 1860 koupil Měcholupy velkoprůmyslník Antonín Dreher. Dreherové byli vlastníky až do roku 1948. Byl postaven nový pivovar, přestavěn zámek a upraven mlýn. Stará vesnice byla teprve 19. června 1875 povýšena na městečko. Znak získala výnosem ministerstva vnitra z 19. listopadu 1875.

Popis znaku: Štít lemovaný zlatou arabeskovou obrubou je šikmo rozdělen černým, červeně lemovaným břevnem. Na něm je stříbrné oboustranně okřídlené kolo železniční. V horní, zlaté polovině štítu je zelená větévka chmelová se třemi listy a třemi plody. Dolní pole je stříbrné a na něm mezi dvěma zelenými horami je zelený palouk, na kterém stojí na podstavci vysoký kouřící komín zlaté barvy.

Pamětihodnosti: zámek, pivovar.

 


 

Mezihoří, dříve Šenbach

MEZIBOŘÍ, dříve Šenbach

Okres Most. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Duchcov - Horní Litvínov, kraj Litoměřický. V latinských textech Ssinpach, Ssenpach; v německých Schönbach.

Stará ves Šenbach je doložena už od r. 1402. V minulém století byla součástí obce Horního Litvínova, od r. 1916 byla obec samostatná, ale během okupace byla opět připojena k Litvínovu. Od r. 1945 je obec definitivně samostatná, přejmenovaná na Meziboří (v r. 1956) a byl jí přiznán r. 1960 městský národní výbor. Koncem šedesátých let 20. století se Mezibořští rozhodli opatřit si znak. Návrh vypracoval Jiří Louda. Znak měl reprezentovat Meziboří jako sídlištní i rekreační centrum hornického kraje a oblasti chemického průmyslu. Návrh byl schválen MěstNV v r. 1970.

Popis znaku: Štít dvakrát polcený, tedy zelený s bílým kůlem. Přes celý takto dělený štít je červené slunce obklopené 16 paprsky střídavě přímými a vlnitými (plamennými) a v jeho středu je velké latinské písmeno M, a to ve zlaté barvě.

 


 

Mikulov

MIKULOV

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Bílina, kraj Litoměřický. V latinských textech Nyklsperk; v německých Niklasberg.

V roce 1404 přišli do Mikulova dva hutníci, kteří začali s kutáním v jámě Všech svatých. Když skutečně rudu našli, prodali kutací právo tehdejšímu knížetí Lobkovicovi. Ten postavil v Mikulově pět domů a pojmenoval toto místo „Neuschelenberg“, tj. Pohlavkov. Časem se ovšem toto sídliště zmohlo, přibylo domů a obyvatel, kteří byli jen kovkopové a nelíbilo se jim toto jméno obce. Požádali proto, aby dostali jiné jméno a stali se pak dle bully císaře Josefa II. městem s vlastním erbem a věnováním. Jméno jim bylo přeměněno na Sant Nicklasberg - Svatý niklový kopec.

Popis znaku: Na modrém štítě je u spodu zelená hora o třech pahorcích. Za ní stojí z kvádrů budovaná stříbrná brána, sahající až do poloviny štítu; vrcholí třemi stínkami, krytými červeně. Podobně vrcholí dvěma červeně krytými stínkami i nižší části kvádrové stříbrné hradební zdi po každé straně brány. V bráně, uvnitř černě malované, je vytažená zlatá mříž a přivřená černá vrata, mřežovaně kovaná ocelově modrými pásy. Pod branou na trojité zelené hoře leží zkřížená hornická kladiva přirozených barev (ocelová s hnědými topůrky), mlátek navrch doleva. Na cimbuří nad branou je zavěšen erb pánů z Lobkovic, totiž štít čtvrcený, jehož 1. a 4. pole je dělené, nahoře červené, dole stříbrné, 2. a 3. pole je stříbrné s černou kosmo postavenou orlicí se stříbrným perizoniem. Z cimbuří nad branou vyrůstá postava sv. Mikuláše viditelná po kolena, v stříbrném přepásaném spodním šatě a červeném plášti, v pravé ruce držící zlatou biskupskou berlu, v levici knihu, na které jsou tři zlatá jablka; na hlavě má zlatou, uvnitř červeně vyloženou mitru.

Pamětihodnosti: kostel sv. Mikuláše, horská železnice.

 


 

Místo

MÍSTO

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848  panství Hagensdorf a Prunéřov, kraj Žatecký. V německých textech Platz.

Sídliště vzniklo snad teprve kolem r. 1500; kdy bylo povýšeno na město, není známo, ani kdy získalo znak, symbolizující hornické město.

Popis znaku: Na červeném štítě jsou v dolní části tři zelené skalnaté kopce a nad nimi zkřížená hornická kladiva se zlatými topůrky.

Pamětihodnosti: kostel Nejsvětější Trojice, hrad Hasištejn, boží muka.

 


 

Moldava

MOLDAVA

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

Nejstarší dochovaná zmínka o obci je datovaná rokem 1346, kdy obec spadala pod panství Hrabišiců (pánů z Oseka).

Popis znaku: Modro-červeně sníženě dělený štít, v horním modrém poli třikrát lomené stříbrné břevno provázené zlatým latinským křížkem. V dolním poli zkřížené stříbrné sklářské píšťaly.

Pamětihodnosti: kostel Nanebevzetí Panny Marie.

 


 

Most

MOST

Okresní město. Kraj Ústecký.

R. 1848 královské město Most, kraj Žatecký. V latinských textech Pons; v německých Brüx.

Město bylo založeno asi kolem r. 1250. Od počátku užívalo na svých pečetích mluvícího znamení, totiž obrazu mostu s věžovitými branami v různé úpravě, na některých s obrazem krále, jindy se znamením královského lva. Asi kolem r. 1400 si Mostečtí pořídili stříbrné pečetidlo, jehož obraz znamená už ustálení podoby pečetního znamení, a tím i znaku. Naproti tomu v r. 1411 olomoucký biskup Konrád ve funkci podkomořího vydal Mosteckým dvě privilegia na nové pečeti; na menší z nich měl být na štítě „Erbwappen“, tedy asi královský znak, jak jej skutečně Mostečtí na sekretu měli po celé 15. století, na větší pečeti měly být dosavadní „caracteres et arma“, a Konrád dovoluje, aby si dali vyrýt na štít lva „quem pro armis civitatis eorum deferunt.“ Text není zcela jednoznačný, takže někteří (K. Oberdorffer) se domnívali, že jde o skutečný znak města se znamením lva, jiní (V. Vojtíšek) myslí, že jde jen o znak krále jako součást pečetního znamení. Přesto i Vojtíšek připouští, že Mostečtí užívali později jako znaku českého lva, snad v odchylných barvách. Bohužel ani listina krále Ladislava z 10. ledna 1456, v níž dovoluje městu, aby si pořídilo novou korouhev se znakem za starou, v boji ztracenou, znak nepopisuje. V každém případě je jisté, že v kutnohorském Vlašském dvoře mezi znaky nad šmitnami, které klademe do počátku 15. století, je už znak Mostu, a to v poněkud zjednodušené podobě obrazu městské pečeti. Od 15. století užívali pak Mostečtí trvale znaku v podobě vyryté na pečetidle z počátku téhož věku. Ani pak není jisté, v jakých barvách se znak maloval. Když totiž král Matyáš dal 5. srpna 1616 právo užívat pečeti mosteckému špitálu, popisoval přitom znak města jako červený štít se stříbrnou zdí s třemi oblouky, stříbrnými věžemi se dvěma okny nad sebou, se stříbrnou střechou a zlatými makovicemi, mezi věžemi pak se stříbrným lvem se zlatou korunou a zlatou hvězdou nad jeho hlavou. Později se však mostecký znak maloval důsledně na modrém štítě. Od podoby znamení na pečetidle z doby kolem r. 1400 se později obvyklá forma odlišovala obrácením lva k pravé straně a někdy malováním celého lva stojícího na mostě, nikoli rostoucího; pod mostem se pak vyznačovala voda. Na pečeti z r. 1575 má kromě toho lev v tlapě meč, což později opět mizí. V nové době užívá město znaku podle starobylého pečetidla z doby kolem r. 1400, jen lva obráceného doprava, nikoli doleva. Protože toto pečetidlo nemá pod mostem vyrytou vodu, jako ji nemají ani některé pečeti 14. století, trvalo město na formě bez vody.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrný, z kvádrů stavěný most o třech obloucích, poněkud do výše vyklenutý a opatřený čtrnácti stínkami. Mostní pilíře rostou z dolního okraje štítu. Na mostě stojí dvě stříbrné kvádrové věže, viditelné ze dvou stran, každá po levé straně s branou v přízemí, s jedním oknem v poschodí na čelní straně nad branou a se dvěma okny na boční straně. Každá má cimbuří o třech stínkách po každé straně a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí ve tvaru hroznu. Mezi věžemi je na mostě rostoucí stříbrný doprava obrácený dvouocasý lev s červeným jazykem a zlatou korunou na hlavě; předními tlapami jako by se opíral o věž před sebou. Nad jeho hlavou se vznáší šestihrotá zlatá hvězda.

Pamětihodnosti: replika hradu Hněvín, přemístěný gotický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, sloup sv. Jana Nepomuckého,  morový sloup sv. Anny Samotřetí, špitál a kostel sv. Ducha, kaple křížové cesty, plastiky čtyř živlů, barokní kašna, secesní budova okresního muzea, kostel Povýšení sv. Kříže a lapidárium památek z likvidovaných obcí.




Mšené Lázně

MŠENÉ LÁZNĚ

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

První zmínka o Mšeném pochází z roku 1262, kdy je jako majitel vsi připomínán Půta ze Mšeného. Jeho synové Jetřich, Potík, Půta, Jan, Mikuláš, Petřík a Hynce se stali předky rodových linií, které se psali po Mšeném, Šebíně, Křesínu, Kamenici a Vetlé. Mšené se později dostalo do držení pánů ze Rvenic, kteří se také psali ze Slavětína, vsi nedaleko Peruce. V roce 1395 zemřel Aleš starší ze Slavětína, který se na Mšeném připomínal od roku 1376. Jeho bratr Jindřich zmíněný poprvé v roce 1379 zde žil ještě v roce 1406, kdy se synem Albertem darovali plat kostelu v Chavatcích. Zřejmě to byl Albert ze Slavětína, který postoupil Mšený Půtovi z Ilburka. Ilburkové pak seděli na Mšeném celé 15. století. Pak se v držení střídali příslušníci rodů Zajíců z Házmburka, Boryňů ze Lhoty, Malovců z Malovic, Jakardovských ze Sudic. V 18. století statek držel Leopold baron Sauer, Martinicové a Kinští. Mšené má lázeňské tradice. Léčba za pomoci rašeliny se zde ve větším měřítku provádí od roku 1796. V první polovině 20. století se zdejší lázně řadily k nejznámějším slatinným lázním u nás. Činnost lázní trvá dosud.

Popis znaku: Znak obce tvoří štít vlnitě dělený červeno-stříbrně, nahoře zlatá lví noha, dole tři zelené leknínové listy. Lví noha v červeném poli se vztahuje k rodu pánů ze Mšeného, prvních historických držitelů obce. Podobu znaku známe ze zachovaných pečetí Půty ze Mšeného, odjinud z Riesenberka (1279-1284). Tři zelené leknínové listy ve stříbrném poli jsou převzaty ze znaku druhých známých historických držitelů Mšeného, pánů ze Slavětína. Vlnitý řez oddělující horní a dolní polovinu znaku je inspirován jejich znakem, kterým byl červený štít a v něm kosmé vlnité břevno a na něm tři zelené leknínové listy. Vlnitým dělením lze symbolizovat vodu a jejím prostřednictvím lázně. Popis praporu: List tvoří dva vodorovné pruhy červený a bílý s dvěma vrcholy a třemi prohlubněmi, nahoře žlutá ohnutá lví noha a dole tři (2,1) zelené leknínové listy. Poměř šířky k délce listu je 2:3.

Pamětihodnosti: zámek, kaple sv. Jana Nepomuckého, radnice, zřícenina kostela sv. Jana Nepomuckého, lázeňské budovy Říp, Dvorana, Kyselka, Slovanka.




Osek

OSEK

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Osek, kraj Litoměřický. V latinských textech Osseck; v německých Ossegg, Neu Ossegg.

První zmínky o Oseku pocházejí z 11. stol. Rozvoj Oseku je svázán s rozvojem důlní činnosti, kterou podporovali Hrabišicové. Povolení k těžbě kovů bylo městu dáno v r. 1499, a nedlouho na to začala těžba uhlí. Začátkem 17. stol. byl  zde vyráběn kamenec a skalice. V okolí města bylo těženo stříbro. V r. 1696 byla v Oseku založena první punčochářská manufaktura v Čechách, k jejímuž vedení byl povolán tehdejším opatem oseckého kláštera Littwerigem punčochář Pavel Rodig ze Saska. Dne 31. března 1872 byl Osek povýšen na městys a 27. dubna 1913 císařem rakouským Františkem Josefem  na město.

Popis znaku: Štít stříbrno-zeleně polcený, s černou hlavou. V této hlavě štítu jsou vedle sebe čtyři zlaté štítky; v prvním vyrůstá z paty štítku stříbrná, doleva obrácená opatská berla, v druhém je na zeleném trávníku osecký dub v přirozených barvách, v třetím jsou zkřížená hornická kladiva, mlátek doprava a navrch, a to v přirozených barvách, konečné v posledním štítku jsou svisle stojící stříbrné hrábě (znamení pánů z Oseka). Na horním okraji štítu spočívá stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami.

Pamětihodnosti: cisterciácký klášter, klášterní zahrada z 1. pol. 18. stol., klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1712-17, barokní farní kostel Petra a Pavla z r. 1714, kostel sv. Kateřiny, náhrobek prince Josefa de Saxe, pomník mistra Jana Husa z r. 1927, zřícenina hradu Rýzmburk.




Panenský Týnec

PANENSKÝ TÝNEC

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Panenský Týnec, kraj Rakovnický. V latinských textech Tinz, Tinez; v německých Jungfer-Teinitz.

Panenský Týnec nalezneme při silnici I. třídy číslo 7, na poloviční cestě z Prahy do Chomutova. Název obce, původně Týnec, vznikl z otýnění, tj. ohrazení kůly. Později byl doplněn podle panen klarisek v místním klášteře na Panenský Týnec. Městečko vzniklo na místě, kde archeologické nálezy dokládají starobylé prehistorické osídlení (kultury halštatské, laténské, Germánské, Slovanské). První dochovaná písemná památka se váže k roku 1115, kdy byl Týnec spojován s klášterem v Kladrubech. Týnec byl hrazeným místem a měl dvě brány. Na východ Pražská a na západě Lounská brána, které musely být zbourány při stavbě císařské silnice v roce 1799. Po této „Lipské silnici“ se do Panenského Týnce sjeli 19. srpna 1813 tři tehdejší „zeměpáni“: císař František I., pruský král Bedřich Vilém III. a ruský car Alexandr I., který zde i přespal.

Popis znaku: Na stříbrném štítě je černá doprava hledící orlice se zlatou zbrojí.

Pamětihodnosti: zásadní význam na rozvoji a růstu obce měl týnecký klášter klarisek. Vystavěný do roku 1280 Habartem ze Žirotína jako poděkování Anežce Přemyslovně, sestře krále Václava I. za vyléčení jeho ženy z neplodnosti (viz. Svatoanežská legenda). Svatá Anežka zde ke sklonku svého života i žila a její ostatky jsou údajně uloženy v hrobce v blízkosti kláštera. Tato skutečnost je však nedoložena. Další stavbou, se kterou započal prvorozený syn Habarta - Plichta za Žirotína, nejslavnější bojovník své doby, který bojoval za římského krále, anglického krále a krále Jana Lucemburského,  je stavba vrcholně gotického kostela, kterou se však nikdy nepodařilo dokončit. Stavbu založil na silné pozitivní zóně ve tvaru kříže, která má schopnost léčit a uvolňovat depresivní stavy. Torzo tohoto kostela se řadí svou uměleckou hodnotou k nejdokonalejším památkám České republiky, a to jak velkou monumentálností celku, tak vytříbeností a vkusem umělecké výroby a mistrným technickým provedením. V roce 1744 byla k nedostavěnému chrámu na jeho základech přistavěna barokní zvonice. Založení kostelíka sv. Jiří je připisováno Plichtovi ze Žirotína, který byl 23. 4. 1318, tedy na svátek sv. Jiří a zároveň na velikonoce, u příležitosti zemského sněmu v Domažlicích, pasován na rytíře králem Janem Lucemburským. Na tento malý, původní byl v roce 1722 přistavěn barokní kostel sv. Jiří. Na východní straně kostela stojí barokní kaplička zasvěcená sv. Janu Nepomuckému. V obci najdeme i starý pivovar. Na hřbitově, západním směrem od obce, se nachází pseudogotická  hrobní kaple z 19. století s trojúhelníkovým štítem a hrob Benedikta Roezla, slavného botanika a „lovce“ orchidejí - na Karlově náměstí v Praze má svůj pomník. Tam také najdeme hrob P. Josefa V. Commersiho, kněze vlastence a lidumila, kterému odhaloval pomník J. Š. Baar. Nedaleko Panenského Týnce u hlavní silnice směrem na Prahu můžeme spatřit kostel sv. Blažeje s barokně zastřešenou studánkou s vodou, jejíž zázračnou moc popisuje ve svých pověstech Václav Beneš Třebízský.




Peruc

PERUC

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Peruc, kraj Rakovnický. V latinských textech Peruc, Perucye; v německých Perutz.

Do povědomí veřejnosti se Peruc zapsala především romantickou pověstí o setkání Oldřicha a Boženy. Jako první zaznamenal tuto romanci začátkem 12. století kronikář Kosmas. Následovali Dalimil a v 16. století Václav Hájek z Libočan. V historických pramenech je Peruc doložena poprvé k roku 1170, kdy patřila bratrům Měškovi a Hroznatovi. Před husitskými válkami vlastnil větší část vsi premonstrátský klášter na Strahově. Později se tu vystřídala řada rozličných držitelů. Ze známějších rodů to byli v 16. století Pětipesští a před třicetiletou válkou Hruškové z Března. V roce 1673 koupil Peruc Jan Jetřich z Ledeburu, jehož potomci zde sídlili do roku 1798. V letech 1814 až 1945 pak vlastnili Peruc Thunové. Do působnosti obce Peruc patří dalších šest obcí - Černochov, Hřivnice, Pátek u Loun, Stradonice, Radonice nad Ohří a Telce.

Popis znaku: Na stříbrném, modrou obrubou lemovaném štítě je kosmé břevno zlaté a červeně lemované. V horním poli takto rozděleného štítu je červený štítek se stříbrným dvouocasým korunovaným lvem se zlatou zbrojí a červeným jazykem. V dolním poli je na zeleném trávníku Oldřichův dub v přirozených barvách.

Pamětihodnosti: kostel sv. Petra a Pavla z r. 1725, zámek z let 1760-1770, pseudogotická Boženina studánka, perucká fara, Oldřichův dub, Pamětní síň Emila Filly, Muzeum české vesnice.




Ploskovice

PLOSKOVICE

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

Obec Ploskovice, původně pravěké sídliště, se připomíná mimo jiné až počátkem 13. století v nejstarším souvislé české větě, jakou vůbec listiny našich archivů dochovaly, totiž v přípisku ke starému latinskému textu Zakládací listiny litoměřické kapituly. Od roku 1188 se stala majetkem řádu johanitů, kteří si zde zřídili komendu. V roce 1496 zde došlo ke vzpouře poddaných níž neblaze proslul rytíř Dalibor z Kozojed. Roku 1663 koupil panství sasko-lauenburský vévoda Julius Jindřich a roku 1689 jej dědí jeho vnučka Anna Marie Františka, pozdější velkovévodkyně toskánská. Ta zde nechala v letech 1720-1725 vybudovat zámek, jehož stavitelem byl patrně K. I. Dienzenhofer. V roce 1805 přecházejí Ploskovice do majetku toskánské větve Habsburků. V roce 1849 se celé ploskovické panství stává soukromým majetkem odstoupivšího císaře Ferdinanda I. Habsburského, neboli posledního českého korunovaného krále Ferdinanda V. Dobrotivého. V rukou Habsburků byly Ploskovice až do roku 1918, kdy přecházejí do správy československého státu. Obec Ploskovice leží v srdci Chráněné krajinné oblasti České středohoří vzdálené 6 km severovýchodně od Litoměřic. Veřejnosti přístupný státní zámek s cennými mobiliárními soubory stejně jako okouzlující příroda vhodná k turistice všeho druhu lákají každoročně tisíce turistů.

Popis znaku: Znak obce tvoří stříbrno-červeně pokosem dělený štít, na kterém je umístěn černo-zlatý gryf vpravo hledící. Tato heraldická figura sloužila jako vedlejší výzdoba - štítonoš znaku rakouské monarchie. Její užitím se připomíná přítomnost bývalého císaře Ferdinanda I. a jeho manželky na zdejším zámku.

Pamětihodnosti: zámek ve stylu vrcholného baroka postavený na okraji terénního zlomu, ze severu dvoupatrový a z jihu třípatrový, se dvěma arkádovými galeriemi v podobě račích klepet spojujícími zámek s postranními pavilony z roku 1853. Jižní přízemí zámku vyplňují umělé jeskyně grotty. Zámecká interiérová instalace poloviny 19. století z nástropními malbami Josefa Navrátila a sochařskou výzdobou Václava Levého. Zámek obklopuje romantický park o rozloze 9 ha.




Podbořany

PODBOŘANY

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Podbořany, kraj Žatecký.V latinských textech Podworzan; v německých Podersam.

Výklad jména Podbořany není jednoznačný. Podle jedné pověsti prý obec založili lidé „pod borem“. Další výklad připouští název Podvořany, který je odvazován od založení obce „pod dvorem“ postoloprtského kláštera. Vesnice byla až do husitských válek majetkem benediktinského kláštera v Postoloprtech. Po dobytí kláštera (v roce 1420) spojenými vojsky Žatce, Loun a Slaného, byly v následujícím roce Podbořany zpustošeny. Jejich novým pánem se stal v roce 1436 Burián z Gutštejna. Díky Buriánovi získaly Podbořany městskou samosprávu, ale městem ještě nebyly. Později se rodový znak pánů z Gutštejna, troje paroží ve zlatém poli, objevil v městském znaku. V roce 1535 se pánem nad Podbořany stal Šebestián z Veitmile, kterého vystřídali Šlikové. Také vláda rodu Šliků byla pro obec přínosem. Důležitou osobností tehdejších Podbořan byl až do roku 1595 místní rodák Jan Houška. Houška byl městským písařem a založil první městskou knihu. 6. Prosince 1576 byly Podbořany císařem Rudolfem II. Povýšeny na město. V roce 1586 se Podbořany staly součástí majetku Wolfa Bernharda Vitztum z Egrberka. V éře konfiskací paní z Egrberka majetek uhájila, ale již v roce 1626 Podbořany pro velké zadlužení prodala. V roce 1771 se Podbořany vrátily zpět královské komoře. Výnosem žateckého krajského hejtmana Ignáce Ohlienfelda vznikl ve městě regulovaný magistrát (úřad městské správy). Statek v Podbořanech koupil roku 1837 Josef Schreiter, rytíř ze Schwarzenfeldu, který majetek posléze prodal knížeti Robertu Salm-Reifferscheld. Od roku 1900 vlastnila panství v Podbořanech firma Hielle-Dittrich. Před rokem 1848 patřila Podbořansko k Chebskému kraji, pak se stalo součástí okresního hejtmanství v Žatci. V roce 1854 byl v Podbořanech vytvořen smíšený okresní úřad pod dohledem krajského úřadu v Žatci. 31. srpna 1868 se staly Podbořany sídlem soudního okresu. Okresním městem byly Podbořany do 1. července 1960. Místní části: Buškovice, Hlubany, Valov, Letov, Sýrovice, Pšov, Kněžice, Kaštice, Oploty, Neprobylice, Dolánky, Mory.

Popis znaku: Na modrém štítě je oblouková hradební zeď z kvádrů ve stříbrné barvě, s cimbuřím o sedmi stínkách a s otevřenou branou, v níž prosvítá barva štítu. Vrata brány jsou hnědá, zlatě kovaná. V bráně je vytažená zlatá mříž. Nad hradbou vynikají dvě stříbrné věže, každá se dvěma okny nad sebou a dvěma malými okny v podsebití pod červenou valbovou střechou se zlatými makovicemi. V oknech prosvítá opět barva štítu. Mezi věžemi je doprava nakloněný štítek zlatý s trojím černým parožím, dvojím nad jedním (erb pánů z Gutštejna).

Pamětihodnosti: radnice - sídlo městského úřadu stojí na místě budovy ze 16. století, kostel z r. 1384, kostel sv. Petra a Pavla z 18. stol., sloup Nejsvětější Trojice, evangelický, pseudorománský kostel a synagóga.




Postoloprty

POSTOLOPRTY

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Postoloprty, kraj Žatecký.

V latinských textech Porta Apostolorum; v německých Postelberg.

Úsvit dějin města je spojen s hradištěm Drahúš, které bylo dle Kosmy vystavěno po vítězné bitvě u Turska knížetem Neklanem na nízkém ostrohu nad řekou Ohří. Kolem let 1119 až 1121 byl nedaleko založen benediktinský klášter Porta Apostolorum, s velkými majetky a rozsáhlou knihovnou. Řádění lounských, žateckých a slánských husitských šiků přečkala pouze osada založená při klášteře (stavení kláštera se podařilo po marných pokusech v 19. století lokalizovat až v roce 1981 v blízkosti postoloprtského zámku). V zimě 1454 za přímé účasti krále Jiřího z Poděbrad byl majetek kláštera Porta Apostolorum postoupen bratru Bočkovi z Kunštátu. Potomci krále Jiřího prodali panství v roce 1480 pánům z Vaitmile. Za jejich hospodaření byla osada, v roce 1511, povýšena králem Vladislavem II. na město. Roku 1600 bylo panství prodáno Štěpánu Jiřímu ze Šternberka na Voticích. Město bylo výrazně postiženo třicetiletou válkou a po švédském vpádu na sklonku roku 1645 se nacházelo z třetiny v troskách. V roce 1692 se držiteli Postoloprt stávají Schwarzenbergové. Největší rozvoj zažilo město i díky ekonomické aktivitě rodu Schwarzenbergů, na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s rozvojem pěstování chmele, cukrové řepy a navazujícího zpracovatelského průmyslu. Na základě Mnichovské dohody v roce 1938 připadly Postoloprty a okolní obce Německu. Na jaře roku 1945 si řádění revolučních gard a jejich pomocníků vyžádalo značné oběti z řad německého obyvatelstva. Po odsunu Němců byly Postoloprty dosídlovány obyvateli vnitrozemských okresů a v neposlední řadě i repatrianty z Volyně a dalších evropských zemí. V 60. letech, v souvislosti s výstavbou tepelné elektrárny Počerady, rozvojem těžby a zpracování štěrkopísku přichází město o svůj převážně zemědělský charakter.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná kvádrová zeď, za níž vynikají dvě rovněž stříbrné čtyřhranné věže z kvádrového zdiva, každá s jedním čtyřúhlým oknem a cibulovou červenou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi vrcholí zeď třemi stínkami, při okraji je pak po dvou stínkách. Mezi věžemi je červený štítek a na něm je spirálovitě stočený zlatý kapr s ocasem vlevo nahoře a hlavou uprostřed spirály. Při okrajích štítu po vnější straně věží stojí svisle, hlavou vzhůru po jedné stříbrné rybě, hřbetem k věži obrácené.

Pamětihodnosti: kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1746-1753, románské, šesteronásobně sdružené okno z pol. 12. století objevené roku 1981 jako pozůstatek kláštera Porta Apostolorum v hospodářské budově děkanství, pozdně barokní zámek (1772-1790), radnice z roku 1903 ve slohu severoitalské renesance.




Maštov

MAŠŤOV

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Mašťov, kraj Žatecký. V latinských textech Masczow, Massczow, Mastyow, Masstiow; v německých Maschau.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná hradební zeď z kvádrů s branou uprostřed. Její střední část, zaujímající asi polovinu šíře, má cimbuří o třech stínkách s okrouhlými střílnami a po stranách brány po jedné klíčové střílně. Vrata brány jsou dřevěná, hnědá s černým kováním, mříž je železná, tedy černá. Při okrajích štítu stoupá hradba šikmo vzhůru a má po každé straně dvě stínky s okrouhlými střílnami. Za hradbou vyniká uprostřed rovněž stříbrná okrouhlá věž z kvádrů se širší spodní částí a užší horní částí, ve které jsou tři čtyřúhelná okna, dole jedno, nahoře dvě. Věž vrcholí třemi stínkami cimbuří a červenou kupolovou střechou se zlatou makovicí. Po stranách věže jsou dva červené štítky ke středu nakloněné. Na pravém štítku je znamení ve tvaru stříbrného Y, jež podle Sedláčka vzniklo zkomolením znaku Milhosticů (prvotně tři stříbrné ozbrojené nohy v červeném štítě). V levém štítku je stříbrná střela svisle postavená, hrotem vzhůru (erb Viléma z Nečtin).

Pamětihodnosti: kostel sv. Barbory, boží muka u rybníka v parku (zač. 16. stol.), hrobní kaple Mladotů ze Solopysk (1803), památník padlým hrdinům 1938-45, barokní socha Jana Nepomuckého (1765), děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, barokní socha sv. Floriána (18. stol.), děkanský kostel, socha sv. Vavřince (19. stol.), socha sv. Vojtěcha (1801).




Radonice

RADONICE

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Vintířov, kraj Žatecký. V latinských textech Radoniz, Radunicz; v německých Radonitz.

Starobylá ves byla povýšena králem Vladislavem II. na prosbu Opla z Fictum 11. prosince 1514 na městečko. Záhy poté získalo městečko i znak, a to privilegiem Ferdinanda I. asi r. 1532. V textu privilegia zachovaném v Saalbuchu 283 se popisuje hradba s věžovitou branou na modrém štítě, nejsou tam však uvedeny znaky, které známe odjinud.

Popis znaku: Na modrém štítě je zlatá hradební zeď z kvádrů s cimbuřím o čtyřech stínkách, stoupající směrem ke krajům po každé straně uprostřed stojící věže. V přízemí věže je otevřená brána se stříbrnou mříží spuštěnou téměř až dolů. Nad branou visí šlikovský erb, totiž červený štítek se stříbrnou špicí, v takto vzniklých třech polích je po jednom kroužku opačných tinktur. Nad šlikovským štítkem jsou dvě obdélná, křížem dělená okna vedle sebe, nad nimi je cimbuří o čtyřech stínkách, červená valbová střecha se dvěma zlatými makovicemi a nad nimi malé stříbrné, směrem k okrajům štítu vlající korouhvičky. Mezi okny se na věži maluje ještě malý znak Fictumů z Fictum totiž zlatý štítek, na němž je kosmo položená ostrev černé barvy se třemi červenými plody na stopkách; nad štítkem je stříbrný, zlatě korunovaný helm enface a na něm v klenotu táž ostrev se třemi plody (na pečeti tento štítek chybí).

Pamětihodnosti: budova radnice - Radonice čp. 1 na náměstí, kostel Narození Panny Marie s areálem v Radonicích, dům čp. 97 a 67 - památkově chráněné budovy, hospodářské stavení (usedlost) čp. 113, starý a nový zámek s areálem ve Vintířově, poutní kaple Panny Marie ve Vintířově, mariánský sloup na náměstí v Radonicích.




Raná

RANÁ

Okres Louny. Kraj Ústecký.

Obec Raná se v pramenech poprvé připomíná v roce 1335. V průběhu historie byla obec v majetku města Louny. Vztahy města ke vsi lze zaznamenat již v roce 1386, když mezi lounskými měšťany je jmenován Půta z Rané. Poplužní dvůr v Rané patřil na začátku 20. století královské městské obci lounské. Ves vznikla na severovýchodním úpatí stejnojmenného čedičového vrcholu a nyní se nachází v chráněné krajinné oblasti Českého středohoří, při pohledu od jihu tvoří jeho siluetu tři vrcholy. Jihozápadní vrchol je od roku 1951 státní přírodní rezervací, pro kterou je typický jednotný stepní charakter vegetace. Pro obec je charakterické už od roku 1932 bezmotorové létání - nejprve to byly kluzáky. Postupem času se přestalo využívat startů z kopce a přešlo se na aerovlek, což dalo podmět k vybudování letiště na severozápadní straně kopce. Dobré podmínky pro létání využívají příznivci padákového a závěsného létání i modeláři.

Popis znaku: V modro-stříbrně polceném štítě zlatá hvězda nad zeleným trojvrším se zlatým květem o dvanácti okvětních lístcích.

Pamětihodnosti: kostel Všech svatých z r. 1384, socha Ecce homo, zemědělská usedlost č.p. 32.




Ročov

ROČOV

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Cítoliby a Líšťany, kraj Žatecký. Starší názvy Bor, Dráčov, Vysoká, v latinských textech Roczow, Draczov, Alta civitas, v německých Ober-Unter-Rotschow.

Dolní Ročov byl v polovině 14. století původně dvorem a tvrzí, nad níž Albrecht z Kolovrat založil v r. 1352 městečko Horní Ročov a při tvrzi v r. 1373 klášter augustiniánů poustevníků, zvaný tež Področov. Historie znaku Ročov není spolehlivě doložena. Widimsky (1864) a jeho následovníci udávají, že Ročov měl na pečeti znak českého lva, rovněž tak i Ottův slovník naučný XXI, heslo Ročov Horní. J. Čarek v práci Městské znaky v českých zemích, Academia 1985 a V. Rada v práci Znaky severočeských měst, Most 1970, však uvádějí ve znaku kolovratskou orlici, což je doloženo i v archivním materiálu SOA Louny již od poloviny 19. století (razítka, různé úřední nálepky). Teprve po 2. světové válce se objevuje na razítkách obecního úřadu český lev. Znak orlice jako symbol majitele je ostatně pro poddanské městečko typičtější.

Popis znaku: Na modrém štítě je polcená orlice, vpravo stříbrná, vlevo červená, se zlatou zbrojí, jazykem a perizoniem.

Pamětihodnosti: výklenková kaple sv. Vojtěcha, socha Madony v parku, socha Jana Nepomuckého v Dolním Ročově, kostel v Dolním Ročově. Chráněné stromy: lípa na návsi, lípa u sv. Vojtěcha, buk v Perném, tis u domu čp. 1.




Slavětín

SLAVĚTÍN

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Peruc, kraj Rakovnický. V latinských textech Slauetin, Slawietin, Slawatyn; v německých Slavětin.

Poprvé se Slavětín jmenuje r. 1268. Městečkem byl již ve třetí čtvrti 14. století. Znak městečka se nepochybně vyvinul z pečetního znamení, doloženého už na pečetidle 14. věku. Štítek, který stojí mezi věžemi, náležel vrchnosti městečka, vladykům ze Rvenic. Barvy znaku se malují nestejně, nejčastěji modrý štít se stříbrnými věžemi a štítek zlatý se stříbrným pruhem a červenými listy, což lze považovat za správné. Na radnici je znak s červeným štítem, žlutými věžemi, zelenými římsami, zeleným štítkem, červeným pruhem a zelenými listy. Kombinace těchto barev na radnici svědčí o novodobé přemalbě, při níž nebyly asi dodrženy správné barvy. Znak v kostele je zřejmě panský, takže jeho barvy nejsou rozhodující. Také A. Sedláček konstatoval v Heraldice štítek zlatý s pruhem a listy červenými.

Popis znaku: Na spodu modrého štítu je nízká stříbrná hradební zeď s cimbuřím o pěti stínkách po každé straně střední brány s jediným černým trámem v nadpraží. Za zdí vystupují dvě rovněž stříbrné okrouhlé věže bez oken, s římsou uprostřed výšky a se širokým cimbuřím o třech stínkách. Mezi věžemi je zlatý štítek se stříbrným kosmým vlnitým břevnem, na kterém jsou za sebou tři červené srdčité listy leknínové, špičkou vzhůru obrácené.

Pamětihodnosti: kaple Navštívení P. Marie, areál fary, socha sv. Jana Nepomuckého, kostel sv. Jakuba Většího, rodný dům K. Biebla - muzeum, zemědělský dvůr čp. 1 a kovárna čp. 52.




Strupčice

STRUPČICE

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848  panství Nové Sedlo, kraj Žatecký. V latinských textech Strupczicz; v německých Trupschitz.

Ves Strupčice je doložena od 14. století. Král Vladislav II. povýšil ji na žádost Jana Illburka z Vřesovic privilegiem z 13. prosince 1481 na městečko a zároveň mu dal i znak. V textu privilegia se neudává barva štítu, protože však střechy věží jsou „skřidlicí kryté“, tedy modré, musel štít být červený. Městečko později, snad v 17. století, pokleslo na ves a znak byl zcela zapomenut. Proto se ani v heraldické literatuře neobjevuje.

Popis znaku: Na červeném štítě je stříbrná kvádrová hradební zeď se třemi stínkami a s otevřenou branou bez vrat, mezi dvěma rovněž stříbrnými věžemi. Každá z nich má dvě okna nad sebou a modrou valbovou střechu se zlatými makovicemi. Mezi věžemi je nad cimbuřím stříbrný měsíc „oběma rohy nahoru obrácený“ (emblém erbu pánů z Vřesovic).

Pamětihodnosti: plastiky z okolních likvidovaných obcí, zeď u kostela, pomník krále Václava na návsi.




Světec

SVĚTEC

Okres Teplice. Kraj Ústecký.

První písemné zmínky o Světci můžeme najít v historických pramenech v letech 1209, kdy obec nesla název Swetiz, během 13. století pak Sowez, Swietecz a Swietetz. České jméno obce vzniklo podle A. Profouse z termínu „světec“ - svatý. Historie obce je spjata se založením kláštera kanovnic Božího hrobu ve Světci. Jednalo se o ženskou větev řádu Křížovníků s červeným křížem, která u nás měla jediný konvent právě ve Světci. Konvent vznikl okolo roku 1227. Klášter řádu Božího hrobu se řídil regulemi sv. Augustina. Znakem řádových sester byl červený dvojitý kříž (patriarší) v černém poli. Obec Světec, centrum zdejšího arcibiskupského panství si udržela až do poloviny 18. století svůj výhradně zemědělský charakter. Významný zvrat ve vývoji vsi zaznamenal objev uhelné sloje na arcibiskupských statcích ve Světci roku 1765. Na základě toho byla zde v roce 1770 otevřena šachta „Florentini“, ke které se později začaly připojovat další, 1928 vytvořily tyto doly komplex „Patria I-III“. Po zrušení vrchnostenské správy v roce 1850 a správní reformě došlo k vytvoření politické obce Světec. Obec v tomto období výrazně posílila svůj průmyslový charakter tak, že zdejší zemědělství začalo výrazně upadat. Přímým odrazem zprůmyslnění této oblasti bylo i zvýšení počtu obyvatel. Se vznikem Československé republiky po roce 1918 je rovněž spojena rozsáhlá konfiskace arcibiskupského velkostatku ve Světci, který byl zabrán v rámci pozemkové reformy. Jednalo se již pouze o pozemky. Doly nechali předchozí arcibiskupští majitelé panství odprodat. 30. léta proběhla i ve Světci ve znamení hospodářské krize. Ta zasáhla i zdejší doly a docházelo k rozsáhlému propouštění. V roce 1938 připadl Světec podobně jako okolní obce k Říši v rámci vytvořené sudetské župy. V roce 1943 zřídili Němci v okolí Světce a v sokolovně zajatecký tábor.  Správní území obce se v současné době skládá z obcí Světec, Chotějovice, Štrbice a Úpoř.

Popis znaku: Hlavní štít je členěn polcením. Na zlatém poli pravé poloviny štítu je na třech zelených pahorcích strom (hrušeň) v přirozených barvách. Na levé polovině štítu jsou dvě stříbrná břevna, takže od vrchu štítu dolů je černý pruh, stříbrný pruh, černý pruh, stříbrný pruh a zase černý pruh.

Pamětihodnosti: kostel sv. Jakuba Většího asi z doby kolem r. 1200, barokní zámek (dnes sídlo obecního úřadu), socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1772, socha piety z r. 1710, sousoší sv. Jana Nepomuckého z r. 1727.




Šluknov

ŠLUKNOV

Okres Děčín. Kraj Ústecký.

R. 1848  panství Šluknov, kraj Litoměřický.

V latinských textech Slaukenowe, Slaknaw; v německých Schluckenau.

Šluknov se nachází v severní části Šluknovského výběžku. Správně spadá do okresu Děčín, ale vztah k okresnímu městu je díky geografické poloze oslaben (2 hodiny autobusem). Šluknovsko bylo původně osídleno slovanským obyvatelstvem kmene Milčanů. Podle Heimatskunde první zmínka o Šluknovu je z roku 1281, kdy Šluknovští pomáhají Budyšínu likvidovat požár města. Roku 1853 byly zbořeny poslední zbytky hradeb ve Šluknově i s poslední branou na cestě k Rožanům. Již před více než 100 lety bylo vybudováno rekreační středisko Karlovo údolí, které se záhy stalo vyhledávaným turistickým a rekreačním místem. Dnešní město Šluknov je sídelním organismem středověkého původu. Město má zachovalou původní urbanistickou strukturu, jejímž těžištěm je poměrně rozlehlé obdélníkové náměstí. Kompaktnímu centru i celému městu stavebně dominují věž kostela sv. Václava a Domu kultury v JV rohu náměstí a z přírodního pozadí se velmi výrazně vyjímá Křížový vrch s krásnou alejí vedoucí přes areál hřbitova. Historické jádro tvoří ucelený urbanisticko - architektonický soubor s dochovaným půdorysem a dosud nepříliš porušenou hladinou zástavby.

Popis znaku: Na modrém štítě kvádrová hradební zeď přirozené barvy s cimbuřím o sedmi stínkách a s otevřenou černou branou. Po každé straně brány je polokruhové zaklenuté okno. Nad hradbou vystupují dvě čtyřhranné věže, každá s jedním oknem a cimbuřím o třech stínkách. Na cimbuří visí a bránu z poloviny překrývá zlatý gotický štít, ve kterém jsou dvě zkřížené březové ostrve o šesti sucích v přirozené barvě (stříbrné s černými skvrnami). Štít obklopuje zlatá arabesková obruba, na které spočívá stříbrná zděná koruna o pěti viditelných stínkách.

Pamětihodnosti: ve městě byla v roce 1992 vyhlášena památková zóna. Nejvýznačnější památkou je renesanční zámek ze 16. století, který je po požáru v roce 1986 částečně rekonstruován. Dalším význačným objektem je kostel sv. Václava, který je na nynějším místě již asi třetí v pořadí. Poslední výstavba probíhala v letech 1711-1722 i s věží, zřejmě podle plánů dvorního architekta J. L. von Hilddebrandta. Klenbu a její výzdobu zřejmě provedl Ottavio Broggio z Litoměřic. Objekt kostela je raně barokní a sochy v kostele jsou ve stylu vrcholného baroka od místního rodáka Franze Bienerta a Josefa Kleina. Na náměstí se nachází sousoší Nejsvětější Trojice, které je zhotoveno v barokním slohu od místního sochaře Kleina. Sloup pochází z roku 1751-1752, byl vysekán z pískovce a jeho výška činí 8,8 m. Zde se nachází i kamenná empírová kašna je z roku 1794, který je vytesána z jednoho kusu kamene. V jižní části města se nachází křížová cesta, která je v současnosti v rekonstrukci (do 11. 2000). Její výstavba je datována lety 1738-1756.




Teplice

TEPLICE

Okresní město. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Teplice, kraj Litoměřický. V latinských textech Teplicz; v německých Teplitz.

Lázeňské město Teplice je obklopeno Krušnými horami a Českým středohořím. Počátky historie Teplic jsou spojeny s lázeňskými prameny. Léčivé prameny v teplickém údolí byly známy již asi před 2 000 lety, což dokládají nálezy keltských mincí a šperků či římských mincí z počátku našeho letopočtu v Pravřídle. Existence pramenů v blízkosti zemských stezek vedla k založení benediktinského kláštera na počest sv. Jana Křtitele. Klášter byl postaven v letech 1158-1164 z podnětu královny Judity. O historii teplických zřídel píše v České kronice Václav Hájek z Libočan v roce 1541. Dle pověsti byly horké prameny objeveny v roce 762 pastevci českého vladyky Kolostůje, který na tomto místě nechal postavit hrad. I přes nálezy římských mincí je rok 762 spojován nejen s počátky lázeňství, ale i s počátky města Teplice. Osada, vyrůstající v předklášteří a nazvaná po teplých pramenech Teplice se mění v průběhu XIII. století na město poddané klášteru. Z těchto dob se dochovalo pouze několik zpráv o rozmachu lázeňství. Velkou dobou teplických lázní bylo 16. století, kdy došlo k velkému rozvoji lázeňství. Vznikají první lázeňské budovy v okolí Pravřídla, přijíždějí vznešení zahraniční hosté s početnými doprovody a lázeňský život je doplňován čilým společenským a kulturním ruchem. Teplice prožívají hospodářský vzestup a mění se z nepříliš významného městečka na výstavnější město s reprezentativnějšími stavbami. Na přelomu 16. a 17. století se teplické lázně těší tak velkému zájmu, že nejsou schopny ubytovat všechny návštěvníky. V druhé polovině 17. století jsou již Teplice spojovány s rodem Clary Aldrigernů, kteří dále rozvíjejí lázeňský život. Pravidelnými návštěvníky lázní se stávají sasští kurfiřti doprovázeni početnou společností. Zvyšující se návštěvnost a náročnost hostí vyvolává nutnost rozšíření lázní o nevyužívanou oblast Šanova, kde se staví budovy Sirných a Hadích lázní a zpřístupněny jsou i Kamenné lázně. V této době vznikají i další význačné objekty sloužící k zábavě a kulturnímu vyžití lázeňských hostů. V roce 1709 jsou poprvé sčítáni lázeňští hosté. Je jich napočteno 653, vesměs z  vyšších společenských vrstev.  Z cizinců jsou zde nejpočetněji zastoupeni Sasové, v menším množství Dánové, Francouzi, Prusové a Rakušani. V roce 1712 navštívil Teplice car Petr Veliký, aby vyzkoušel účinek termální vody. V 18. století se Teplice začínají lišit od ostatních lázeňských míst. Za sedmileté války (1756-1763), jejíž vojenské akce probíhají v nejbližším okolí jsou Teplice prohlášeny nevojenským městem, ve kterém se mohou léčit vojáci obou stran. Teplice získávají pověst lázní válečníků, v nichž se léčí následky válečných zranění. Také při dalších válečných konfliktech se Teplice stávají lazaretním městem. Město je dále zvelebováno v okolí zámku, je přistavěno divadlo a konají se  lázeňské koncerty. Pro pohodlí návštěvníků jsou budovány příjezdové silnice, je zřízen poštovní úřad a celnice, instalováno je i veřejné osvětlení. V červnu roku 1793 narušil život lázeňského města obrovský požár, který proměnil v popel velkou část města včetně lázeňských budov. Ihned bylo přikročeno k výstavbě nového města, které by bylo schopno co nejdříve přivítat další lázeňské hosty. V dalších letech vznikají léčebné a ubytovací objekty, jejichž empírový sloh je dodnes pro Teplice charakteristický.V roce 1813 se v Teplicích setkávají hlavy ruského, rakouského a pruského státu, ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III. Výsledkem jednání je společný postup proti Napoleonovi. Po vítězství nad Napoleonem se zde léčí vojáci všech armád a začíná období největšího rozkvětu lázní, jejichž pověst se šíří po celé Evropě. Město se rozrůstá a vynucuje si bourání městských zdí a bran. Divadlo, koncerty, plesy a promenády, to vše je určeno hostům, kteří se přijeli do teplických lázní léčit a pobavit. Slavné období, kdy jsou Teplice označovány za „salon Evropy“ či „Malou Paříž“, přivádí do města význačné osobnosti, což dokládají seznamy lázeňských hostů, vydávané tiskem od roku 1801. V roce 1812 dochází v Teplicích k prvnímu a jedinému setkání Ludwiga van Beethovena s Johannem Wolfgangem Goethem, které však oba navždy odcizilo. Několikrát Teplice navštívil Richard Wagner, který zde nalezl inspiraci k „Tannhäuserovi“ a jiným skladbám, koncertovali zde Frederik Chopin a Ferenz Liszt. Z osobností české obrozenecké generace připomeňme Františka Palackého, Josefa Jungmanna a Josefa Dobrovského. Z pozdějších osobností Františka Škroupa a Jana Nerudu. Druhá polovina 19. století je na Teplicku dobou prudkého průmyslového rozvoje, který umožnila rozsáhlá těžba uhlí. Na předměstí a v okolí města vyrůstají sklárny, textilky, továrny strojírenské, chemické a keramické. Světová válka omezila život v lázních, který se opět rozvinul za první republiky, kdy do Teplic znovu přijíždějí návštěvníci především ze zahraničí. V dobách socialismu dochází nejen k rozvoji lázní, ale i průmyslu. Bohužel tato doba přinesla i negativní vliv na město. Dochází k bourání některých historických budov a k celkovému chátrání města. Zlom přichází až po listopadu 1989, kdy dochází k razantní privatizaci, která má za následek rychlou obnovu a opravu domů. Město si dalo za cíl vrátit Teplicím jejich bývalý lesk a slávu. A toho lze dosáhnout zase jen ve spojení s lázněmi a jejich prameny.

Popis znaku: Na modrém štítě je svisle stojící zlatá mísa, na které spočívá en face hlava sv. Jana Křtitele v přirozených barvách. Štít drží před sebou za horní rohy žena oděná v renesančním obleku modré barvy a se zlatým a perlami zdobeným čepcem na hlavě (tato postava bývá považována za královnu Juditu, zřejmě však mylně, protože žena nemá korunu, nýbrž čepec).

Pamětihodnosti: zámek - založen královnou Juditou ve 12. století jako bazilika a klášter benediktinek. Celý zámek je významná architektonická památka. Dnes je sídlem regionálního muzea. Zámecké náměstí - s mnoha domy v klasicistním a empírovém slohu, které byly postaveny převážně na počátku 19. století, je vzácnou historickou památkou a dokladem staré zástavby zámeckého okolí. Morový sloup - se Svatou trojicí na vrcholu je umístěn v západní části Zámeckého náměstí. Byl postaven z pískovce podle návrhu slavného sochaře Matyáše Brauna v letech 1718-1719 kameníkem Böumelem jako poděkování za odvrácení morové epidemie v r. 1713 od Teplic. Zámecká zahrada - byla založena koncem 16. století jako obora, později byla částečně přebudována na francouzský park a koncem 18. a začátkem 19. století bylo celé území přebudováno na anglický park. Zahradní a plesový dům - postaven r. 1732 místním zednickým mistrem Laglerem jako barokní budova. V 19. století se Zahradní sál stal střediskem společenského života lázní. Dnes je sídlem Severočeské filharmonie a je zde provozováno kasino. Kostel sv. J. Křtitele - je jednou z dalších významných dominant Zámeckého náměstí. Počátky kostela nejsou přesně zjištěny, věž byla vystavena r. 1594. Pod kostelem se nacházejí hrobky Vchynských, Aldringenů a Clary-Aldringenů. Kostel sv. Alžběty - byl postaven podle architekta H. Ferstela, tvůrce Votivního chrámu ve Vídni, v novogotickém slohu. Základní kámen byl položen r. 1862, loď byla dokončena v r. 1877 a věž přistavěna v r. 1887. Budova staré a nové radnice - stará radnice ze 16. století stávala uprostřed náměstí. Byla stržena v r. 1806 a téhož roku ji nahradila empírová budova. Krušnohorské divadlo - současná budova byla postavena na místě vyhořelého divadla v letech 1921-1924, podle návrhu Dr. Ing. Kellnera a drážďanského architekta Bitzana je pojata ve slohu dvacátých let. Jubilejní kašna Kolostujova - postavena v r. 1862 u příležitosti 1100 výročí objevení pramenů podle návrhu teplického stavitele Siegmunda v historizujícím slohu, který čerpal z románských, gotických a renesančních prvků. Seumeho kaple, hrob, busta - správný název je Kaple sv. Kříže, postavena v r. 1728-1730 na hřbitově Chr. Laglerem v barokním stylu. Z původního hřbitova zůstaly zachovány náhrobky německého básníka J. G. Seumeho a teplického purkmistra a skladatele Wolframa z 1. třetiny 19. století. Mramorová busta J. G. Seumeho (1763-1810), německého básníka období romantismu. Socha sv. J. Nepomuckého - barokní socha z r. 1722, autorem je pravděpodobně J. A. Dietz. Okresní knihovna - neorenesanční budova byla postavena v r. 1876 podle plánů teplického architekta A. Siegmunda. Lázeňský komplex Beethoven - vstupní budova sanatoria Zahradní dům, byla vystavěna r. 1877, dále komplex zahrnuje historické lázeňské domy. Lázeňská ulice - lázeňské léčebné domy v tomto prostoru se nacházely již v 16. století, za pozornost stojí zejména Sadové lázně, Císařské lázně, Kamenné lázně, Hadí lázně, Nové lázně a Vojenské lázně. Zřícenina hradu Doubravka - hrad Doubravka byl založen již v 15. století Janem Ilburkem z Vřešovic na vrcholu Doubravské hory. Na přelomu 16. a 17. století Vchynští hrad přestavěli na pevnost. Prošla přes něj třicetiletá válka a nakonec skončil přestavěn na hradní restauraci s romantickým rozhledem.




Terezín

TEREZÍN

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

R. 1848  město Terezín, kraj Litoměřický. V německých textech Theresienstadt.

Byl založen císařem Josefem II. v roce 1780. Stavba pevnosti o celkové opevněné ploše 398 ha trvala deset let. Po stránce stavební i taktické patří pevnost Terezín mezi nejdokonalejší fortifikační stavby na světě a tvoří vrchol pevnostního stavitelství z konce 18. století. Pevnost se skládá ze tří částí: hlavní (městská) - leží na levém břehu Ohře, Malá pevnost - na pravém břehu Ohře směrem ku Praze a mezi nimi opevněný prostor. V městské pevnosti je celá řada klasicistních a empírových staveb, které jsou významnými architektonickými památkami. Za 1. světové války sloužila Malá pevnost jako vojenské a politické vězení, za 2. světové války byla vězením pražského gestapa. Město bylo za druhé světové války vysídleno od původního obyvatelstva a nacisté zde zřídili v roce 1942 židovské ghetto. Malá pevnost byla po druhé světové válce prohlášena Památníkem utrpení, celé město pak v roce 1992 bylo vyhlášeno památkovou rezervací.

Popis znaku: Na zlatém štítě od spodu až do polovice dosahuje z přirozených (bělošedých) kvádrů budovaná pevnostní zeď se zavřenou branou se stříbrným ostěním, s vraty černě a žlutě pruhovanými ve tvaru krokve. Nad zdí vystupují dvě rovněž z přirozených kvádrů budované věže, každá se třemi zavřenými okny, jedním nahoře, dvěma dole a se třemi stínkami cimbuří. Mezi věžemi stojí na zdi na zadních nohách vztyčený červený dvouocasý lev; v pravé přední tlapě má k ráně pozvednutý nahý meč se zlatou rukojetí, levou tlapou drží o zeď opřený, napravo před ním stojící černý „německý“ štítek, na němž je monogram císařovny Marie Terezie z propletených lapidárních písmen zlaté barvy. Štít obklopuje zlatá ozdobná obruba, na níž spočívá nahoře zlatá koruna královská.

Pamětihodnosti: pevnostní město - Hlavní pevnost, Malá pevnost.




Tisá

TISÁ

Okres Ústí nad Labem. Kraj Ústecký.

Obec Tisá je bránou k romantickému kraji labských pískovců. V centru obce návštěvníky přivítá pozdně barokní kostel sv. Anny, od kterého vede přímá cesta do Tiských stěn. Zavede nás do fantastického skalního města s mnoha bizarními pískovcovými útvary. Až do začátku dvacátých let 20. století byl do skal zakázán přístup bez místního původce. Dnes je celá oblast rájem turistů i horolezců, pro které je zde 113 registrovaných lezeckých cest. Vedle Malých a Velkých stěn se severně od Tisé nalézají méně navštěvovaná skalní města - Ostrovské skály a Rájecké skály.

Popis praporu: List tvoří tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a modrý, v poměru 1:2:1. V bílém pruhu zelená trojitá větévka tisu s červenými plody směřující k žerdi. Poměr šířky k délce je 2:3.




Třebenice

TŘEBENICE

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Čížkovice - Třebenice. V latinských textech Trebenici, Trebenycz; v německých Trebnitz.

Historie sahá až do IX. stol. A již před rokem 1173 byly jako trhová ves Vladislavem I. dány klášteru sv. Jiří. V r. 1299 se jim dostává majestátu města s právem hrdelním a v r. 1433 jsou založeny městské knihy. Stavbou kostelní věže v r. 1551 byla zahájena výstavba kostela Narození Panny Marie - pro nedostatek peněz však k dokončení došlo až v r. 1606. Třebenický graduál ručně psaný a malovaný Matoušem Ornysem z Lindperka vznikal v létech 1574-78 a o rok později Třebenice obdržely právo vařit pivo a vybírat clo ze sudů vína, vozů a dobytka. Teprve v r. 1765 zrušeno právo hrdelní. Třebenickým znakem se stal obraz sv. Jiřího, bodajícího zeleného ještěra a v pravé ruce třímajícího meč. Popud k jeho vzniku dal již v r. 1423 šlechtic Jan Kaplíř ze Sulevic. Malebné pozadí celého města tvoří hora Košťálov se zříceninou královského hradu, původně dřevěného z IX. stol., ale pustého již kolem r. 1629. Třebenice - chlouba Českého Středohoří - město starobylé, v krásné poloze, proslulé ovocnářstvím a dobýváním českého granátu má i Muzeum českého granátu s doklady o prehistorii i o moderní výrobě českého šperku, historii města i okolí. Okolo r. 1895 vznikla ve městě první česká továrna na zpracování ovoce. Třebenice - výchozí místo turistických tras CHKO České Středohoří.

Popis znaku: Na zlatém štítě stojí poněkud doleva natočený sv. Jiří v plné modré zbroji, s přílbou na hlavě. V pozvednuté pravici drží k ráně napřažený nahý meč se zlatou rukojetí a v levici drží kopí, jímž probodl tlamu na spodu štítu nohama vzhůru ležícího zeleného draka, obráceného hlavou k levé straně.

Pamětihodnosti: kostel Narození Panny Marie z let 1591-1601, hřbitovní kaple Nejsvětější Trojice z let 1692-96, muzeum Českého granátu, kaple u rozcestí do Teplé z r. 1914, fara z 18. stol., špejchar z přelomu 17. a 18. století, pomník MUDr. Václava Paříka, zvonička na starém hřbitově s památným zvonem od Brikcího z Cinperka.




Třebívlice

TŘEBÍVLICE

Okres Litoměřice. Kraj Ústecký.

První zmínka o obci pochází z roku 1318, kdy se připomíná Mikuláš z Třebívlic. V 15. století byla ves rozdělena na 4 díly příslušející ke dvěma tvrzím. František, hrabě z Klebelsbergu, rakouský ministr financí, koupil v roce 1812 od Lobkoviců Horní Třebívlice a spojil obec do jednoho celku. Dolní tvrz přestavěl na barokní zámek, který byl však v roce 1837 zbořen a místo něj postavena klasicistní zámecká budova. František z Klebelsbergu se oženil s Amálií von Brosigke, ovdovělou von Levetzow. Třebívlice zdědila Františkova nevlastní dcera Ulrika von Levetzow. Do této tehdy sedmnáctileté hraběnky se zamiloval dvaasedmdesátiletý Johann Wolfgang Goethe. Ona však nabídku k sňatku odmítla, ale nikdy se již nevdala. Stala se tak symbolem věrné, leč nenaplněné lásky. Nutno ještě podotknout, že na přelomu 15. a 16. století za vlády Rudolfa II. byly zaznamenány větší těžební aktivity pyroponových štěrků a získávání českého granátu. Největší granát o velikosti holubího vejce (12,6 g) byl však nalezen až v 19. století na poli u Šepetel.

Popis znaku: V modře a stříbrně děleném štítu tři (2, 1) vzájemně se dotýkající, vybroušené purpurové české granáty, držené zlatými zrnky. Ve stříbrném lemu osm (3, 2, 3) červených plamenů, šlehajících od středu štítu k jeho okraji. Ve znaku Třebívlic je přihlédnuto k rodovému erbu Údrčských z Údrče, kteří drželi jinak rozdělenou ves Třebívlice jako celek. Používali velice jednoduchého znaku, kterým byl modře a stříbrně dělený štít. Zasvěcení zdejšího kostela sv. Václavovi inspirovalo použití symbolu spojeného s jeho ikonografií. V ní je sv. Václav zobrazován jako rytíř v brnění, s knížecí korunou na hlavě, se štítem a korouhví. Na štítu a na korouhvi je ve stříbrném, resp. bílém poli černá, tzv. plamenná přemyslovská orlice. Pro návrh třebívlického znaku byl extrahován pouze motiv plaménků, šlehajících z křídel a těla přemyslovské orlice. Motiv byl aplikován v lemu třebívlického znaku. Figury znaku Třebívlic postihují důležitou skutečnost výskytu minerálu českého granátu v okolí obce. Granát je spojován především s nezaměnitelnou podobou šperků z něj zhotovených. Jejich výjimečnost spočívá ve specifickém způsobu broušení kamenů. Klasický výbrus do čočky má obvykle šest faset a tvar kulatý, oválný, šestihranný apod. Zvláštní je technologie montáže drobných kamínků do šperku, tzv. zrnek. I když jsou známy různé barevné varianty pyropu, je český granát typický svým zabarvením. Je přirovnáván k barvě holubí krve.

Pamětihodnosti: gotický kostel sv. Václava (první zmínky roku 1384), který byl později zcela barokizován. Ke kostelu se napojuje hřbitov s hrobem Ulriky a jejích prarodičů a sochou sv. Aloise. Renesanční památky se zachovaly opět v kostele, kde je obraz Ukřižování z konce 16. století, v lodi kostela pak dva náhrobky se znaky. Cenná je kamenná křtitelnice s reliéfem donátora s jeho rodinou, dále je na ní křest Krista a Kristus s apoštoly. Také dva další zvony jsou renesanční. Z roku 1564 je to zvon první, dílo slavného pražského zvonaře Brikcí z Cimperka. Druhý je z roku 1609, dílo Pavla Mynicha z Loun. Barokní věž kostela je dílem litoměřického stavitele italského původu P. Versy. Největší barokní civilní stavbou se stal třebívlický zámek. Přestavbou dosáhl nynější klasicistní podoby - stálá expozice Ulriky a Goetha.




Údlice

ÚDLICE

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Červený Hrádek, kraj Žatecký. V latinských textech Vdlicz, Vdicz, Udelicz; v německých Eidlitz, Eidlic.

Počátky Údlic sahají nejméně do přelomu tisíciletí, kdy zde byla slovanská osada. Ve 12. století patřilo zřejmě dnešní území teplickému klášteru benediktýnek. V historických pramenech jsou jako nejstarší držitelé Údlic uváděni bratři Bedřich a Jetřich ze Šumburku, kteří zde v roce 1295 vystavili listinu, kterou prodal mimo jiné také obec Otvice řádu německých rytířů. V polovině 14. století patřila obec Janu Haugwitzovi, roku 1446 zakoupil osadu Mikuláš Jan z Lobkovic. Rod Lobkoviců držel Údlice až do konce 16. století. Za jejich éry byly povýšeny roku 1539 na město s různými výsadami. V letech 1594 až 1606 se dostaly Údlice do správy královské komory. 19. prosince 1605 zakoupil červenohrádecké panství, ke kterému patřily i Údlice a Přečáply, Adam Hrzán z Harrasova. Dějiny Údlic byly pak po téměř 250 let ovlivňovány majiteli panství Červený Hrádek. V roce 1790 se dostalo Údlicům významného privilegia, když dostaly regulovaný magistrát, čímž se obec dostala na úroveň svobodných královských měst. Magistrát mohl projednávat pozůstalosti vrchnostenských zaměstnanců, udělovat živnostenská oprávnění, dozírat na cechy a měl dohled na zdejší židovskou komunitou. Od roku 1848 spadala obec pod správní pravomoc Chomutova, ovšem obyvatelé byli i nadále závislí na pracovní příležitosti dané červenohrádeckým panstvím.

Popis znaku: Na modrém štítě stojí zlatý latinský kříž, na jehož levém rameni je navlečen zelený vavřínový věnec.

Pamětihodnosti: zámek (přestavěn 1692-1695), radnice (1740), špýchar z poloviny 17. stol., fara (1822), kostel Povýšení sv. Kříže (přestavěn 1857), románská apsida z 13. stol., sloup sv. Josefa (1. pol. 18. stol.), sloup Nejsvětější Trojice (1716), sochy sv. Víta (1759), sv. Jana Nepomuckého (1749) a sv. Barbory (1742), židovská synagóga a hřbitov, kostel sv. Matouše v Přečáplech (obnoven 1860).




Ústí nad Labem

ÚSTÍ NAD LABEM

Okresní město. Kraj Ústecký.

Již před více než 20 000 lety žili v údolí řeky Bíliny na Ústecku lidé. Dokládají to četné archeologické nálezy z  okolí Stadic nedaleko Ústí nad Labem. V historickém období vznikla na úsí  Bíliny do Labe v 9.-10. stol. kupecká osada, která dostala své jméno podle geografické polohy (ústí). Poprvé se její jméno objevuje v zakládacím aktu litoměřické kapituly v roce 1056 (Ustie). Poprvé je zmíněno ústí nad Labem jako královské město za panování Václava I. počátkem roku 1249. Tím patří Ústí nad Labem k nejstarším českým královským městům. Jednou z dominant města je hrad Střekov. Ten byl vybudován za vlády Jana Lucemburského začátkem 14. století Peškem z Weitmille, jako strážný hrad. Hrad drželo mnoho rodů (např. Vartenberkové, Lobkowiczové,). Rozvoj a život královského města přerušily husitské války. Základem pro další rozvoj města se stala jeho výhodná poloha jako dopravní křižovatky a bohaté zdroje kvalitního hnědého uhlí. Od raného středověku do poloviny 19. století bylo Ústí malé nevýznamné agrární město, známé v okolí především proslulým vínem, které se zde pěstovalo. Nově vznikají podnikatelské rodiny. Z nich je nutné jmenovat alespoň rodiny Wolfrumů, Eckelmannů, Mareschů, Petschků, Weinmannů nebo Schichtů. Vedle cukrovaru, lihovaru a textilní výroby se symbolem města stala od roku 1856 chemická továrna. Ústí postihlo mnoho pohrom - požáry, mor, husitské války, třicetiletá válka. Tragédií pro ústecko se staly nálety spojeneckých letců v dubnu roku 1945, kdy byla zničena celá čtvrť Ostrov, poškozen byl také kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jedním z významných kroků k posílení významu města ústí nad Labem a celého Ústecka bylo založení Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v roce 1991.

Popis znaku: Na červeném štítě je vztyčený bílý lev se zlatými drápy a se dvěma ocasy. V místech křížení ocasů jsou zlaté uzly. Na hlavě má lev bílou přilbu a pod ní kroužkové brnění, kryjící hruď. Je rovněž bílé, lemované na spodním kraji zlacenými špičkami. Na přilbě je zlatá koruna, ze které vyrůstají dvě složená zlatá křídla.

Pamětihodnosti: Mariánský most – byl prestižním časopisem Structural Engineering International nominován mezi 10 nejlepších staveb světa posledního desetiletí. Na tmavé znělcové skále nad pravým břehem Labe se tyčí hrad Střekov ze 14. století vybudován na ochranu obchodní cesty. Hrad byl poškozen za třicetileté války a za sedmileté války v roce 1757. Poté zpustl. Tento hrad poskytl inspiraci básníku Karlu Hynku Máchovi i hudebnímu skladateli Richardu Wagnerovi, který se zde čerpal náměty pro operu Tannhäuser. Dnes je hrad v majetku rodu Lobkowiczů. Městské divadlo, postavené architektem A. Grafem v novobarokním stylu, bylo otevřeno v roce 1909. Vedle opery působí v ústeckém divadle i baletní soubor, a to již od roku 1946. Muzeum města patří k nejstarším v severozápadních Čechách, vzniklo v r. 1876. Jsou zde shromážděny rozsáhlé sbírky archeologické, geologické a zoologické. Z historických a uměleckých sbírek jsou proslulé kolekce, dokumentující kulturu saské renesance. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven roku 1249, dokončen byl za vlády Vladislava II.  předním českým architektem Benediktem Rejtem z Pístova. Presbytář byl po zničení v husitských válkách přestavěn v r. 1483.  Více než padesátimetrová věž tohoto kostela zůstala vychýlena od kolmé osy o téměř 2 metry. Barokní kostel sv. Vojtěcha z r. 1186 byl přestavěn v letech 1715 - 1730 litoměřickým stavitelem Oct. Broggiem. Ke kostelu byl připojen  dominikánský klášter se zahradou.




Vilémov

VILÉMOV

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1.848 panství Vilémov, kraj Žatecký.

V latinských textech Wylhelmycz, Wilemow; v německých Willomitz.

Městečko bylo založeno před r. 1342 Vilémem st. a ml. z Egrberka a na město bylo pak povýšeno na žádost Hendricha Doupovce z Doupova císařem Rudolfem II. privilegiem z 10. června 1586. Zároveň byl městu dán i znak, ve kterém spatřujeme také erb pánů z Doupova.

Popis znaku: Na modrém štítě je do poloviny sahající stříbrná kvádrová zeď s obloučky podklenutým stříbrným cimbuřím o sedmi stínkách. Uprostřed je otevřená brána se stříbrným kvádrovým ostěním. V bráně je vytažená zlatá mříž. Za zdí vynikají dvě čtyřhranné stříbrné věže o dvou nestejně vysokých podlažích, z nichž každé vrcholí širokou profilovanou římsou. V dolním patře jsou v každé věži dvě vysoká, polokruhem zaklenutá okna, v horním patře mezi oběma římsami jsou tři podobná menší okna. Střechy jsou baňaté, kupolovité, rovněž stříbrné. Vrcholí stříbrnými makovicemi a červenými korouhvičkami, dělenými do dvou dlouhých cípů a vlajícími směrem k okrajům štítu. Mezi věžemi se vznáší stříbrný štítek se třemi červenými břevny.

Pamětihodnosti: renesanční kostel sv. Mikuláše z roku 1612. Naproti jižní straně kostela je na hřbitově renesanční hřbitovní kaple z 2. poloviny 16. století, kde byl umístěn náhrobek Viléma z Doupova z roku 1568 od J. Mayera z Kadaně. Památkově chráněný barokní morový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1713. Jednopatrová barokní fara z let 1828-1829. Zámek v barokním slohu, budova radnice.




Vroutek

VROUTEK

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 panství Petrohrad, kraj Žatecký. V Latinských textech Ruth, Rittig, Wrutek, Wrautek; v německých Rudig.

Nejstarším písemným dokladem o existenci Vroutku je závěť Kojaty z tehdy mocného rodu Hrabišiců z roku 1227. Poté se stal Vroutek majetkem zderazského kláštera křížovníků v Praze a v roce 1393 přešel do majetku benediktinského kláštera v Postoloprtech. Brzy poté, co byl tento klášter v roce 1420 vypálen husity, zmocnil se Vroutku husitský hejtman Jakoubek z Vroutku. Obec Vroutek zajišťuje výkon státní správy pro přilehlé obce - Vidhostice, Mukoděly, Vrbičku, Mlýnce-Vesce, Lužec a Skytaly.

Popis znaku: Štít vyplňuje na soklu stojící gotická architektura s fialami ozdobeným baldachýnem uprostřed, vše zlaté barvy. Pod baldachýnem stojí postava v kardinálském rouchu, vespod červeném, navrch bílém, v červeném klobouku a s rukama pozvednutýma v pozici oranta. Po obou stranách visí od klobouku po šesti střapcích a šňůrách.

Pamětihodnosti: kostel sv. Jakuba Většího z počátku 13. století, kostel sv. Jana Křtitele, sousoší sv. Anny Samotřetí, zámek v Lužci, kostel sv. Martina ve Vidhosticích, kostel sv. Markéty a zámek ve Skytalech, zámek v Mlýncích, hrádek Lina a boží muka ve Vrbičce.




Výsluní

VÝSLUNÍ

Okres Chomutov. Kraj Ústecký.

R. 1848 královské horní město Suniperk, kraj Žatecký. V latinských textech Heliomons, Sunniberge; v německých Sonnenberg.

Obec Výsluní leží v Krušných horách v nadmořské výšce 750 m a děkuje za svůj vznik výskytu rud a jejich dobývání. Přesné datum vzniku není známo, ale spadá zřejmě do 1. poloviny 16. století. K obci Výsluní patří obce Sobětice, Kýšovice, Třebíška, Úbočí a Volyně, kde se nachází kostel sv. Petra a Pavla značné historické památky. Tyto obce postupně zanikaly pro vysídlení. Nezanikly však úplně, ožily znovu jako rekreační oblasti (až na Úbočí).

Popis znaku: Štít dělený stříbrno-modře. V horním poli je rostoucí červený lev obrácený enface, s tlapami roztaženými do stran; v pravé tlapě drží mlátek, v levé želízko po způsobu horníků. Tato kladiva jsou ocelová, se zlatými topůrky. V patě dolního, modrého pole je trojice stříbrných skal, z nichž střední je nejvyšší a nad ní je zlaté slunce, obklopené ze všech stran plameny. Nad štítem je kolčí helm zpředu s pokryvadly po pravé straně modro-zlatými, po levé straně červeno-stříbrnými. Na helmu spočívá modro-stříbrná točenice a na ní jsou tři stříbrné špičaté skály a plameny obklopené zlaté slunce, stejně jako na štítě.

Pamětihodnosti: pseudorománský kostel sv. Václava z r. 1851-1857 je významným dokladem sakrální architektury, která v tomto regionu není zastoupena, barokní plastiky - sv. J. Nepomuckého z r. 1765, sv. Anny Samotřetí  z r. 1695, pomník padlých z r. 1897.




Žatec

ŽATEC

Okres Louny. Kraj Ústecký.

R. 1848 královské město Žatec, kraj Žatecký. V latinských textech Zacz, Satecium; v německých Saaz.

Kolem poloviny 10. století založeno přemyslovské hradiště na ostrohu obtékaném řekou Ohří. To se rosrostlo v rozsáhlou raně středověkou sídlištní aglomeraci - zárodek středověkého města. První písemná zmínka o Žatci se datuje k r. 1004. Zakládací listina se nedochovala, ale dle archivních pramenů lze klást založení města mezi léta 1235-1248. V roce 1265 obdařil Přemysl Otakar II. město významným privilegiem, které zajistilo jeho další hospodářský a demografický růst. Na nejstarší pečeti (dochované z 13. století) měl Žatec znamení kruhové městské hradby s branou, třemi věžemi a královským erbem mezi dvěma hvězdami. Do r. 1848 královské město, sídlem kraje, do roku 1960 sídlo okresu. Úsilí o obnovení statutu okresního města po r. 1989 se nesetkalo s úspěchem.

Popis znaku: Na modrém štítě je stříbrná kvádrová hradební zeď probíhající do oblouku, se třemi stínkami po každé straně střední brány. Brána je otevřená, s vytaženou zlatou mříží, ale bez vrat. Nad branou je nižší a širší čtyřhranná věž se dvěma okny, po stranách pak vystupují za hradbou další dvě věže, užší a vyšší. Obě mají okna v dolní části i v podstřeší, dole jedno, nahoře dvě. Věže jsou rovněž stříbrné, s červenými valbovými střechami se zlatými makovicemi, eventuálně i doleva obrácenými korouhvičkami. Nad střední věží je doprava nakloněný červený štítek se stříbrným korunovaný českým lvem.

Pamětihodnosti: městské opevnění vymezující v podstatě areál památkové rezervace - dochována Kněžská brána a Libočanská fortna, chrám Nanebevzetí Panny Marie - původně románská stavba, kapucínský klášter z let 1676-1683, pozdně gotický kostel sv. Václava v Podměstí, gotický kostel sv. Jakuba na Pražském předměstí, radnice (současný vzhled získala klasicistními úpravami v letech 1857-1858), barokní sloup Nejsvětější Trojice od F.Tollingera z let 1707-1713, měšťanské domy většinou gotického založení, secesní budova gymnázia ve Studentské ulici, staré sklady a sušárny chmele.

 


http://www.encyklopediecr.eu/cz/e-shop/c23516/plzensky-kraj.html


nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled nahled
Aminokyseliny a aminokyselinové suplementy